Silueta I.

            Potemnělá ulice v centru Paříže. Překvapivě zde vládlo ticho, přestože o několik ulic dál zuřily strašlivé boje. Nikdo tu nebyl, jen kočka vyskočila z popelnice a utíkala pryč. Jako by věděla, co se zde stane.

            Rychlé kroky se blížily. Pak přešly v běh, který se najednou zastavil a nějaký člověk upadl na chodník. Plazil se po břiše k vozovce, k místu, kde se nacházela kanálová mříž. Ten muž měl v hrudi střelnou ránu a nedokázal dýchat bez nepříjemného sípání. Zbývalo mu jen několik metrů,. Když zpoza rohu začali vybíhat lidé. Jeden, dva, deset, padesát, stovky. Marné zápolení s kanálovou mříží. Dav se přibližoval. V poslední chvíli, když už viděl, že je jeho situace beznadějná, vytáhl z kapsy dvě skleněné ampule s jakousi chemikálií. Slábnoucí prsty protáhl mříží, otevřel dlaň a doufal. Kéž se nerozbijí, říkal si. Ze tmy kanálu se ozvalo křápnutí. Zatraceně. Snad aspoň jedna zůstala celá, doufal ještě kratičký okamžik, než k němu přiběhli. Bití kopání, cloumání a nakonec šlapání. Nekonečná závist těch, na které se nedostalo. Ti ostatní si ho odnášeli na podrážkách bot.

            Hluboko pod mříží procházel mladík. V kanálech trávil hodně času, musel se skrývat, a tak mu ten nesnesitelný pach všude kolem přestal vadit už dávno. Najednou se shýbl k zemi a prozkoumával při chabém světle narychlo zapálené svíčky podlahu. Uprostřed střepů ležela naprasklá ampule. Naprasklá jen lehce, protože tekutina uvnitř nevytékala. Mladík ji sebral a spěšně odkráčel.

            Skupina Silueta nebyla mocná. Skrývali se v kanálech a hlavní sídlo měli ve starém bunkru z druhé světové války. Těžili zejména z toho, že vstup do bunkru byl tajný a navíc dokonale skrytý, takže by na něj člověk mohl hledět a nevšiml by si ho. To se ale našemu mladíkovi nestalo. Postavil se proti zdi a vší silou se odrazil od země.Hmátl ve vzduchu vysoko nad hlavou a dopadl na zem. Při druhém pokusu se mu podařilo zachytit starý rezavý výčnělek železa a svou vahou jej posunul o několik centimetrů níže. Jak klesal, opodál se narušila kontinuita cihel a za chvíli bylo možné spatřit otevřený vchod. Prošel skrz a zavřel za sebou. Před sebou měl celou Siluetu jako na dlani. Říkali jim teroristé, ale nebylo to přesné. Ne. Tihle lidé používali při naplňování cílů – byť protistátních – pouze metody, k veřejnosti ohleduplné.Nevraždili, nekradli a nic z toho nepodporovali. Jejich zločiny bylo nedovolené ozbrojování a nepřátelství vůči vládě.

            „Zdravím, je tu někde Chad?“ Dotaz šel k tmavovlasé slečně, sedící na improvizované matraci, v ruce podomácku vyrobenou pistoli, takovou, u které stačí jedna rána a hlaveň se roztrhne. Jinak v místnosti (vlastně to byl obývací pokoj) bylo několik dalších lidí – většina skupiny.

            „Asi v kanclu. Vracíš se nějak brzo.“

            „Jo. Něco pro něj mám.“
            „Špatná zpráva?“

            „To nevim.“

            Chad se skláněl nad předmětem, který připomínal právě vykuchané zvíře. Změť kabelů, součástek a knoflíků měla být evidentně rádio, kterým se snažil Chad už nějakou dobu kontaktovat Hongkong. Jeho neúspěch se promítal ve tváři, jindy tak klidné. Mezi zuby zlostně syčel a bylo vidět, že by nejraději vyhodil vysílačku z okna, pokud by tu nějaké bylo.

            „Hej, Chade. Jsem tu asi brzo, ale něco jsem našel, co by mohlo zajímat Tonga.“ Chad se otočil a vztekle vyprskl:

            „Jasně že to Tonga zajímat bude, Pierre. Ale asi se to nedozví. Tenhle krám se prostě nerozběhne.“

            „Byl jsem na povrchu. Lidi šílí. Málem jsem nepřežil tu mačkanici na Champs-Elysés. Našel jsem zdroj. Možná se ti bude hodit.“

            „Ukaž ho.“ Chvilka montování a rádio zaprskalo. Začaly se ozývat různé myslitelné zvuky, jak Chad zkoušel naladit vypočítanou frekvenci. Najednou se bunkrem rozezněl hlas.

            „Hongkong volá Paříž. Hongkong volá Paříž. Slyšíte mne? Hongkong volá Paříž.“

            „Tady Paříž. Jsme zpátky. Trvalo to, ale dělali jsme co jsme mohli.“

            Hlas Chadovi až přeskakoval štěstím. Konečně. Po dlouhých týdnech od ztráty Beth DuClare se podařilo spojit Francii a Hongkong. Jakmile se na druhém konci ozval pracovník Tracera Tonga, trvalo jen krátce, než se k vysílačce dostavil osobně. Předávání informací trvalo ale tak dlouho, že Pierre ztratil trpělivost.

            „Hele, Chade, něco tu mám. Někdo to hodil do kanálu a asi je to důležitý.“ Předával mu ampuli. Malá skleněná věcička, téměř hladká, kromě výlisku na jedné straně, nesoucí text: „Page I.“ Chad zahlásil do mikrofonu:

            „Tongu, nevíš, jestli ten miliardář Page nevyrábí nějakou drogu? Jeden z mých lidí našel podivnou ampuli se zelenou látkou.“

            „Našel? Našel podivnou zelenou látku? Tak ono to existuje. Říká se, že Page vyrábí nějakou vakcínu značné síly. Antibiotikum s téměř univerzálním účinkem. Ale vy jste první, kdo něco podobného skutečně našel. Pošlu vám tam experta. Nebo radši ne, přijedu sám.“

            „Pošlu ti svého člověka na De Gaullovo letiště.“

            „Čekejte mne za dva dny. Teď tu řešíme problém. Šíří se tu nějaký virus. Není příliš rozšířený, ale zato už zabil spoustu lidí. Možná se nám ta Pageova vakcína bude hodit. Zkoušeli jsme už skoro všechno, ale úspěch žádný. To by to musela být skutečně zázračná medicína.“

            „Třeba je, Tongu, třeba je.“

            „Ale… od koho ji vlastně máte?“ Prakticky ihned vběhla do pokoje ona slečna z předsíně.

            „Už jste to slyšeli? Malcolma rozšlapali nahoře na kaši.“