Psycholožka

   Když mi bylo asi třináct let, rozhodla se moje maminka, že mě vezme ke školní psycholožce. Říkal jsem si, co se stalo? Nemohl jsem si vybavit žádný průšvih, ani prospěch se mi přeci výrazně nezhoršil. A proč musíme hned běžet k psycholožce?

   Nechtělo se mi. No, neznám nikoho, kdo by v tom věku šel dobrovolně k psycholožce. Jenomže maminka byla neoblomná. Měla vysokoškolské vzdělání a věřila ostatním vzdělancům.

   Snažila se mě uklidňovat. “Je to jenom běžné vyšetření. Od toho ve škole tu paní máte. Nemusíš mít strach, to není, jako když jdete k zubaři.“

   Věděl jsem, že to není jako u zubaře. Problém byl v něčem jiném. Zdálo se mi to hrozně ponižující. O tom jsem se ale s maminkou nemohl hádat. Na všechno měla své argumenty. Člověka mohla diskuse s ní dostat i do blázince. Snad to tedy nějak přetrpím. Doufám, že se o tom nikdo nedoví.

   A proč mám vlastně takový strach? Vždyť jsem přeci úplně normální. Nebo ne? Představil jsem si, jak od paní psycholožky odcházíme a já se vítězoslavně usmívám a říkám, tak vidíš, nic, šli jsme sem úplně zbytečně, a máma mi odpoví, já vím, jenom jsem chtěla mít jistotu.

   Ty její jistoty. Kdyby nějaká na světě skutečně existovala, nelitovala by peněz ani námahy a pořídila by si ji. A čím více chtěla mít jistotu u mě, tím méně jsem jí v tom pomáhal.

   Paní psycholožka sídlila v suterénu školy hned vedle družin. Bylo zajímavé, že i když jsem tudy po chodbě chodil každý den do jídelny, nikdy jsem si její ordinace nevšiml. Maminka mě postrčila dovnitř a sama zůstala venku na chodbě.

   Vysoká brýlatá paní se špičatou bradou si získala moji nedůvěru už od začátku. Ani se se mnou moc nepřátelila, jako například paní zubařka, a naopak vypadala ustaraně a jakoby naštvaně. Asi jsme si vybrali s maminkou špatnou dobu. Třeba má zrovna hodně jiné rozdělané práce. Na stole ležela spousta papírů, knih a věcí. Mezi nimi uprostřed stál hrnek s kávou.

   Chtěl jsem ji nabídnout, že přijdu jindy, ale nevěděl jsem, jak by se na to tvářila maminka. Nechala mě stát u dveří a hned chtěla, abych si představil kouzelného dědečka, který mi nabídl splnit tři přání. Jaká přání bych prý měl.

   Vzpomněl jsem si na Neználka. Jak musel nejprve dědečkovi nezištně pomoci a jak mu dala ta nezištnost tolik námahy. Připadalo mi to všechno podivné. Vejdu a hned na mě vyhrkne, jaká mám tři přání. Samozřejmě mi je nechtěla plnit, ale bylo to podezřelé.

   Zeptal jsem se, jestli si můžu přát cokoliv. Samozřejmě, cokoliv chceš, přikývla. Řekl jsem jí, že bych si přál psa.

   “Dobře, a dál?“

   “A dál?“ nic mne nenapadalo. Člověka napadala spousta věcí, ale taková, která psychologové asi nechtějí slyšet. Člověk nemůže mít všechno, říkávala moje maminka.

   “Já nevím,“ řekl jsem po pravdě.

   “Ty nevíš? Ty nemáš žádná přání?“

   “Člověk nemůže mít všechno,“ bránil jsem se.

   “Ale na tom teď nezáleží. Je to kouzelný dědeček, můžeš si přát úplně cokoliv.“

   Čekala maličko předkloněná a se sepjatýma rukama, co si budu ještě přát. Hlavou se mi honila strašná spousta mých nejtajnějších přání, ale žádné nebylo vhodné, abych svěřil psycholožce.

   Nechala mě přemýšlet a šla si sednout ke stolu, kde si něco psala. Stál jsem u dveří a snil s otevřenýma očima. Ze začátku mi bylo nepříjemné, že čeká na moji odpověď, ale když si mě delší dobu nevšímala, zapomněl jsem na ni a snil o svých přáních.

   Představil jsem si krásný bílý dům na opuštěném ostrově. Na zahrádce mi rostly banány a kokosové ořechy. A taky ananasy, ty jsem měl nejraději. Bylo odsud viděť na bílou písčitou pláž a klidné moře. Se mnou na ostrově žila moje krásná žena a můj pes.

   Zrovna když jsem si představoval, jak všichni tři plujeme na bílé plachetnici a chytáme ryby k večeři, mávla na mě ta brýlatá psycholožka, abych šel ke stolu. Posadil jsem se na židli a ona mi podala nějaké divné obrázky. Byla na nich jen taková změť čárek. Měl jsem ji říct, co v těch čárkách vidím.

   Překvapilo mě, když se z čárek najednou vyloupla plachetnice. Co teď? Když řeknu, že vidím plachetnici, možná mě vynadá, protože jsem jí zatajil svá přání. Ti psychologové jsou ale zákeřní. Musím si dávat dobrý pozor. Odpověděl jsem raději, že mi to připomíná déšť. Byla to koneckonců pravda, déšť to trochu připomínalo.

   Trápila mě ještě  dalšími otázkami. Chtěla kupříkladu vědět, co má společného kráva, ovce a vrabec.

   “Jsou to přeci zvířata,“ odpověděl jsem.

   “A co ještě mají společného?“

   “Kráva, ovce a vrabec?“ opakoval jsem, “všechny žijou u nás.“

   “A ještě.“

   “A ještě... nevím. Moc společného toho nemají.“

   Vyptávala se ještě na spoustu věcí, které měli mít něco společného a potom už konečně zavolala moji maminku. Ulevilo se mi víc než u zubaře, když vám řekně, že máte zuby zdravé.

   Teď jsem čekal na chodbě pro změnu já. Maminka byla uvnitř dobrou půlhodinu. Přemýšlel jsem, jestli si jen tak povídají a pijí kafe, nebo jestli mluví o mém duševním stavu. Strašně jsem si přál, aby to bylo to první.

   Pak si mě maminka odvedla a o výsledku se ani slovem nezmínila. Tvářila se zamyšleně. Celou cestu až domů jsme nepromluvili ani slovo. Nechtěl jsem se ji na nic vyptávat. Stejně by odpověděla vyhýbavě.

   A je to tady. Náhodou jsem zaslechl, jak se maminka svěřuje sousedce. Jsem prý tiché, uzavřené a mírně zaostalé dítě. Nechápal jsem, proč by sousedka měla vědět takové věci, tím míň, že jsem je neměl vědět ani já.

   Od té doby jsem si připadal divně. Zdálo se mi, že nejsem už jako dřív. Nejsem jako ostatní děti. Měl jsem trochu vztek na svoji maminku a hlavně jsem nenáviděl všechny psycholožky.