Příběh malé víly

Byla jednou jedna víla. Měla svůj nádherný svět, do kterého se často ukrývala před vším zlým. Často snila, a vznášela se velmi vysoko nad obláčky. Ve svém světě byla šťastná. Ale pády zpátky do reality byly více než bolestné. Ona se do reality vracet nechtěla, ale bydlela s jedním moc zlým člověkem, který jí strhával z obláčků velmi často. Líbilo se mu vidět utrpení v tváři víly. A ten člověk, jí zlomil obě křídla. A tak teď víla, nemůže lítat, a nemůže být vílou... copak jsou víly bez křídel? A byla s toho moc smutná. Nemohla nikam letět. Ten člověk jí to vzal. Vzal jí křídla, a vzal jí svobodu lítání. Nemohla ani za svou kamarádkou vílou, která jí vždycky pomohla, když se potřebovala vypovídat, když jí bylo smutno. Teď se neměla komu vypovídat. Ten zlý člověk jí nakonec uvěznil ve vysoké věži. A víla moc plakala, každý den...

   Byla smutná, a tak sama ve věži, se svým trápením, že našla na zemi skleněný střípek, který se stal jejím nejlepším přítelem. Psala si jím po těle vílí řečí příběh. Psala o svém životě, aby až bude na vysvobození pozdě, věděly, co se přihodilo té malé víle, uvězněné ve věži .Plakala tak hodně, že za chvilku bylo na chladné podlaze věže malé jezírko. Jezírko se postupně zvětšovalo a nádech růžové barvy se začal postupně měnit v sytě červenou. To jak odtékal příběh, napsaný na jejích pažích. Jezírko si našlo ve zdi malinkou skulinku, a odtékalo pryč... A tak se za čas kolem temné věže rozprostíral potok. Potok, který byl z jejich slz a pár kapiček krve... Víle připadalo, že spolu s jezírkem, odtéká všechna její bolest a už jí bylo mnohem lépe. Bohužel, zlý člověk spatřil kolem věže tenhle potok, plný bolesti. A vydal se za vílou, aby zjistil, co se děje. Když otevřel dveře věže, spatřil vílu, spící na kamenné podlaze, a na tváři jí pohrával lehký úsměv. Také spatřil příběh na vílích pažích, a rozzlobil se, že mu nerozumí. Jak by mohl, vždyť je psaný vílí řečí. Víla se probudila, jakmile ucítila zlobu člověka ve své přítomnosti. Polekala se výrazu jeho tváře. Byl na vílu zlý. Křičel na ní, nadával jí. Víle zmizel úsměv s tváře a objevily se slzičky v jejích očích. Když člověk  uviděl slzičky, začal křičet, ať s tím okamžitě přestane. A pak si všiml střípku, který celou dobu víla svírala ve dlani. I když se víla bránila, byla moc slabá a člověk zvítězil. Zmocnil se střípku, a vyhodil ho malým zamřížovaným okýnkem, na střeše věže, ven. A pak opět zamkl dveře věže a víla se ocitla sama, bez střípku.

   Celé dny a noci proplakala, že ztratila střípek, který jí pomáhal zbavit se bolesti na duši. Jednou, přesně v pravé poledne, zasvítil na spící vílu tenký paprsek sluníčka. Pošimral vílu na tvářích a ona se probudila. Když spatřila sluneční paprsek, začala plakat radostí. Není tam sama, je tam s ní sluníčko. A když jí stekla slzička ze tváře, a dopadl na ní paprsek sluníčka, začala se před vílou tvořit duha. Čím víc plakala, tím byly barvy sytější. A víla s duhy měla obrovskou radost. Zase se na její tváři objevil úsměv. Potichu si prohlížela duhu. Sluníčko putovalo dál po obloze a duha postupně zmizela. Ale víla už nebyla smutná. Následující ráno uslyšela jak něco dopadlo na zem. Probudilo jí to. Otevřela oči a spatřila skleněný střípek. Oči se jí rozzářily štěstím. Ale kde se tady vzal? A pak uslyšela ptačí zpěv. To on jí střípek donesl. V duchu si slibovala,že už ho nikdy nikomu nedá.

   A tak dny ubíhaly,ale víla byla zase čím dál smutnější. Sice měla zase svůj střípek, ale nemohla za ostatními vílami a ani ony za ní. Zlý člověk by jim ublížil. A to ona nechtěla. Jednoho dne přiletěl motýlek, protáhl se malým okýnkem, a přistál víle na dlani. Víla se usmála. Měla radost. Po tak dlouhé době jí navštívil živý tvoreček. A začala se hlasitě smát, tančit ve věži a zpívat si. Uslyšel to ale člověk. A šel se opět podívat za vílou. Když spatřil veselou vílu, jak tančí s motýlkem, rozzlobil se. Začal tak hlasitě křičet, že se motýlek polekal a uletěl. Polekali se i ptáčci a sluníčko. A nastala tma a ticho. Když odešel, začala víla plakat. A povídat si příběh se střípkem, který spolu psaly na její paže. A plakala dlouhé dny a noci, protože jí člověk vzal úplně všechno. A kolem věžičky se zase začal tvořit potůček s nádechem růžové barvy. Víla se polekala, že to uvidí člověk, a zase jí sebere střípek. A tak našla ve kamenné zdi skulinku, do které by střípek mohla ukrýt. Ale střípek jí to začal rozmlouvat. Přece jí nenechá na pospas člověku. Chce víle pomoct, aby mohla zase lítat. Doopravdy lítat. Řekl, ať udělá čáru za svým životem tady a začne život nový. V obláčcích, kde může lítat, a bude s dalšími vílami. A tak víla na znamení dokončení příběhu, udělala na zápěstí střípkem čáru ukončení tohoto života a na druhém zápěstí čáru, znamenající život nový. Potom schovala třípek do skulinky ve zdi a zakryla ho kamínkem. Lehla si na zem a za chvíli usnula, uprostřed jezírka, sytě rudé barvy. Víla byla navždy šťastná v nebi, kde mohla opět  svobodně létat. A tak dopsala svůj příběh, kterému nikdy člověk neporozumí, protože neumí vílí řeč...