PANÍ HÁLKOVÁ

            Paní Hálková se cítí být duší celého domu. Ba co víc, připadá si jako dobrá duše. Vždyť kromě úklidu domu, zametání chodníku a občasného a velmi ochotného dohledu nad dětmi hrajícími si na dvorku, obstarává všem nájemníkům i čerstvé novinky z celého širokého okolí. Však ona moc dobře ví, jak všichni prahnou po tom, aby se dozvěděli, proč včera v noci stálo naproti u vchodu policejní auto a nebo kam zmizela ta těhotná poběhlice, co bydlela na rohu… Vůbec se nenechá odradit tím, jak se nájemníci tváří na oko odmítavě, že oni se o takové věci nezajímají. Jó, nezajímají! A pak se jim oči lesknou dychtivostí, když sděluje novinky… Je to jen takový jejich postoj, že ano. To známe, no ne?

            V domě však bydlí i ta protivná fuchtle Johana. Tahá si domů chlapy a ještě se tváří jako neviňátko. A na její drby prý není zvědavá. Ještě si ji, takovou obětavou ženskou, dovolí osočovat z pomlouvačnosti, ji, která každému jen to dobré přeje. Teda kromě té Johany. Zas tak daleko její dobráctví nesahá. To tedy ne. Urážet se přeci nenechá.

            A třeba zrovna dnes ráno. Však viděla dobře, jak se spolu objímali na schodech. Úplně beze studu. Johana měla na sobě akorát vytahané tričko, tak tak, že jí nebyly vidět kalhotky. Ten její amant vypadal jako po flámu. Co jako? Tam se asi pěkně flámovalo. Hudbu odtam slyšela ještě po jedenácté večer, když byla ta dramatická scéna u Koukalů. Starý Koukal se zas nemohl trefit klíčem do zámku. Přece by ona, domovnice ,nenechala chudáka nájemníka na noc venku? Tak mu šla otevřít. Už byla v županu, ale v nouzi se člověk  na takové věci přece moc neohlíží. On je sice Koukal v takovém průšvihu poměrně často, ale Koukalová není špatná ženská…

            „Paní Koukalovááá,“ zakřičela odspodu paní Hálková z plných plic, aby ji bylo dobře slyšet do třetího patra. Vůbec si nevšímala potácejícího se Koukala, který se ji snažil zadržet mohutným „Pšššš!“

            „Paní Koukalovááá“, zakřičela znovu ještě trochu hlasitěji. „Máte tady manželááá, nějak mu není dobřééé. Pojďte si sem pro něéééj.“

            Starý Koukal, už tou dobou stál opřen o zábradlí u schodů a dokonce i přes mlžný opar alkoholového opojení mu začínalo docházet, že jeho pozice je momentálně úplně mizerná. Tohle mu jeho Anička hned tak nezapomene. Ta baba Hálková má oči snad všude.

            „Děkuji vám, paní Hálková,“ odtušila Koukalová a odváděla si manžela do schodů.

            Paní Hálková tu jako správná domovnice stála ve dveřích opřená o koště a rozjímala o krásách života, když ji přes nos praštil kouř z cigarety. Odložila koště a jen tak pro pořádek vyšla před dům zjistit, odkud se ten odporný zápach line. A hleďme! Martin Nováků. To bude mít maminka radost! Martin se loučil s kamarádem, pokračujícím dále ulicí, rovněž bafajícím. Úsměv na tváři mu zatuhnul přesně ve chvíli, kdy paní Hálkovou spatřil. Nehodlal jí ale udělat tu radost, že by se tvářil nějak provinile. Tu ježibabu nesnášel z hloubky své patnáctileté duše. Už dlouho si lámal hlavu s tím, jak jí to její odporné žalování oplatit. Touha po pomstě se v něm zrodila ani ne tak kvůli jemu samému, ale spíše kvůli krásné Johaně, kterou ta čarodějnice pomluvila, kde mohla.

            Léto bylo v plném proudu, když si milá paní Hálková sbalila svůj obrovský lodní kufr a vydala se k sestře na Šumavu. Jezdívala tam rok co rok už přes dvacet let.  Dovolenou si užila, jak se patří a domů se vracela po třech týdnech celá natěšená. Stěhovací auto, zaparkované před domem a připravené k odjezdu ji nepříjemně překvapilo. Tušila, že se tu za její nepřítomnosti něco nového přihodilo a ona tu má naprosté informační manko. Rychle doma vybalila kufr, převlékla se do svých oblíbených propínacích šatů, popadla koště a pospíchala ven, protože jedině tak mohla něco zjistit. Nemusela čekat dlouho. Domů se z práce vracel inženýr Strnad.

            „Dobrý den, pane inženýre,“ spustila Hálková zvesela. „Člověk se sotva trochu vyluftuje a už je to doma samá změna...“

            „Dobrý den, paní Hálková. To víte život je proměnlivý…“ a už se měl k odchodu.

            „A kdo se nám tu stěhuje? Zrovna jsem viděla odjíždět auto, zdálo se dost naložené…“ pospíšila si Hálková.

            „No to bylo asi od Johanky,“ odtušil inženýr a rychlým krokem zamířil do domu.

            Hálkové se kolečka v hlavě rozběhla na plný výkon. Večer za ní má sice přijít paní Nováková, aby jí zpátky předala „úřad“ a klíče, ale to je ještě dlouhá doba. Co jen ta Johana…“

            Z těžkých myšlenek ji vytrhl Martin. „Dobrý, paní Hálková,“ zahlaholil jí za zády, až poskočila.

            „Fuj, Martine, tys mě polekal!“

            „Zeptal bych se na svědomí, ale vy  byste mi nadávala, že jsem drzý,“ smál se výrostek.

            Paní Hálková by ho za ty jeho legrácky nejraději přetáhla koštětem, ale momentálně z něj potřebovala dostat nějaké novinky. Zasmála se, že vtip pochopila a hned se dala do vyptávání.

            „Jó, Johanka… a to vy nevíte? No to byla strašná ostuda. Na to tady budou lidi dlouho vzpomínat. Máma z toho byla úplně hotová. Není divu, že se tak rychle spakovala.“ Martin s vážným výrazem naznačoval, že by opravdu bylo o čem povídat.

            Hálková musela nahlas polknout. Tak jednou se tu odehraje taková mela a ona je zrovna pryč. „Poslouchej, Martine, to bylo něco skrz ty její pánské návštěvy nebo…“

            „To víte, že skrz ty chlapy. Rvali se tady o ni jak koně. Krev stříkala, Johanka tu běhala polonahá, do toho policajti – no cirkus Hadraba!“

            „Já to pořád říkala, že to špatně skončí… Jo, jo.“ Hálková se tvářila velice spokojeně a Martin odcházející se svěšenou hlavou ji už nezajímal. Jazyk ji svrběl, jak si potřebovala tu novinku s někým pořádně probrat. Jenže na ulici i v domě byl klid. S tou tíhou na jazyku se tedy prozatím uchýlila do svého bytečku. Řádně vyvětrala, poklidila a vysmýčila. Do práce se zabrala s takovou vervou, že málem přišla o náhodné shromáždění nájemníků ve vstupní hale domu. Ale opravdu jen málem.

            Devět nájemníků z různých bytů zrovna živě diskutovalo, když se otevřely dveře domovnického bytu. Hovor ustal a všichni přítomní paní domovnici slušně pozdravili.

            „Dobrý den, dobrý den,“ odpovídala paní Hálková se širokým úsměvem. Nikdo jiný se však neusmíval. Když si toho povšimla, rychle se zeptala: „Copak, copak? Stalo se něco?“

            „Mluvíme o Johance…“ odpověděla jedna mladší žena.

            „Jo, jo. O tom už vím. Dobře jí tak, poběhlici,“ nechala se slyšet Hálková.

            „Ale paní Hálková…“

            „Jen nic neříkejte. Taková ženská si nic dobrého nezaslouží. To je pořád samá zábava, samé povyražení a pak by ještě brečela nad rozlitým mlékem. Je jen dobře, že už tady nebude. Tohle byl vždycky slušný dům…“

            „Tak to by stačilo, paní Hálková!“ přerušil rázně pan Koukal, který tu byl rovněž přítomný, onu dobrou ženu.

            Všichni se teď na paní Hálkovou mračili. Ta najednou docela znejistěla. Očima těkala z jednoho na druhého. Ale příčinu si nedokázala domyslet.

            Z prvního patra se přes zábradlí nakláněl Martin. Snažil se z rozhovoru zachytit maximum. Oči měl červené od pláče a ruce zatínal v pěst.

            „Paní Hálková, alespoň trochu úcty byste k té mrtvé mít mohla,“ pokračoval Koukal.

            „Vždyť je to hrdinka!“ rozhorlila se mladá žena. „Nebýt jí, tak by tu malou už oplakávali. Ten chlap by se nezastavil před ničím.  A člověk by si myslel, že za světla děcko přes park pustit může…“

            „Já, já… nevěděla jsem… totiž Martin…,“ koktala zmateně Hálková.

            „Ten kluk z toho bude mít akorát doživotní trauma,“ ujal se slova opět Koukal, „šel chudák kolem, chlap jak ho zahlíd, nechal Johanku ležet a byl v trapu. Martin za ním utíkal, ale chlap mu zmizel. Ještě, že ho dokázal popsat, do večera ho chytli… Johanka na tom byla moc zle. Krve jak na jatkách…“

            Paní Hálková poslední slova slyšela jako z velké dálky. Svět se s ní jen jen točil…