...on nebyl zlý...

…on nebyl zlý…

Svíce zvolna dohořívala a mihotavý plamen spoře osvětloval udržovanou nástěnku. Do korku byly umně zapíchané špendlíky s hlavičkami ozdobenými skleněnými srdíčky, přidržovaly fotky tak, aby je ostrým hrotem nepoškodily a zároveň, aby fotky nevisely pouze stroze v řadách, ale pěkně nakřivo. Některé se i částečně překrývaly. Mimo fotek přidržovaly dva mikrotexty, nejspíš básně, snítku suchých květinek, čtyři botičky z pochodu do Prčice. Dva plyšový medvídci původně určeni svými kovovými kroužky na klíče visely jako dva strážní andělé nad celým tímto holčičím královstvím zvolna se otírajíc svými plyšovými zadečky o hladká těla fotografií. Na několika z nich se do prázdného pokoje usmívala drobná blondýnka. Na jedné mezi partou mladých lidí se sportovními šátky na hlavách, kteří svírali řídítka horských kol. Na další se držela kolem ramen s dívkou podobného vzhledu i stáří. Fotka z narozenin a fotka z lyží. Fotka hor a fotka moře. A nenápadný obrázek mladého muže s vypracovanými prsními svaly, které hrdě vypínal vstříc právě mačkané spoušti. Ani vyrýsované tricepsy, jak se mladík ledabyle opíral o bok, nepopíraly jeho zálibu v jeho pěkném těle. Stál na skále a v pozadí se mu jemně vlnila vodní hladina. Zřejmě bylo teplo.

Fotka první

Devět sněhuláků zabalených do bund, rukavic, s čepicemi nenápadně schovanými pod paží, aby na fotce nevypadali jako „děti“, se jednoho slunečného dne smálo na úpatí zasněženého kopce. Do jednoho měli na nohou přeskáče, červené nosy a ošlehané tváře větrem. Všem bylo jedno, že jim umrznou uši, jen aby na fotce z dětského výcvikového kurzu nevypadali „blbě“. Frajer se slunečními brýlemi objímal paží útlá ramena blonďaté dívenky, které se leskly oči. Jestli dojetím, štěstím nebo jen silným větrem se už ale poznat nedá.

Na jaře roku 1995 bylo Natálii dvanáct let. Končil březen, když odjela na lyžařský výcvik do Krkonoš. Byla to jedna z posledních opravdu tuhých zim na několik dlouhých let dopředu. Autobus tenkrát málem ani nevyjel z Prahy, jaká byla sněhová kalamita. Mladičká Natálie s doširoka otevřenýma očima hltala nové tváře a po mávající dvojici paží za zamlženým sklem autobusu ani nevzdechla. Plné sedačky dětí. Plný autobus. Mladší děti dokonce musely sedět po třech. Nena poprvé užila jednu z výsad starších, když mohla sedět jen ve dvojici. Protože nikoho neznala, sedla si vedle silnější tmavovlásky, která zuřivě listovala Bravíčkem a na souseda naproti v uličce pořád něco vykřikovala.

„Můžu si přisednout?“ zeptala se tiše. To bylo naposledy, co něco v životě řekla potichu. Tmavovláska se ušklíbla a na půl pusy prohodila něco v tom smyslu, že si může dělat, co chce. Na sedačce za ní zamyšleně zíral na prsty otisknuté do sražené mlhy na skle vytáhlý hubený mladík. V uších měl zaraženy sluchátka, ale Natálie neslyšela žádné zvuky. Dávala to za vinu neskutečnému hluku, který reprodukovalo na padesát dětských hrdel. Kluk si po chvíli všiml drobné světlovlasé dívenky, která navzdory přetopenému autobusu měla na sobě dosud lyžařskou bundu, šálu i čepici a která si ho již pěknou dobu prohlížela. Sjel ji očima a pak pohrdavě procedil mezi zuby: „Na co tak čumíš?“ To byla první věta, kterou Max Natálii řekl. Ještě v daleké budoucnosti mu ji ze srandy bude předhazovat. Stejně jako první pusu, kterou dostane od Maxe na vrcholu sjezdovky při večerním lyžování.

Patnáctiletý Max si toho jara hrál na dospělého a se stejně starými kluky se při každé příležitosti někam zašili, aby si mohli zakouřit. Oblíbeným místem byl polorozpadlý betonový kryt z druhé světové války. Takový, jakými se naše pohraničí jen hemží. Když je stavěli, dbali na to, aby vzdálenost mezi nimi byla právě taková, aby z jednoho bunkru dostřelili k druhému. O jejich využití, coby zašívány pro patnáctileté kuřáky na jaře roku 1995 se tehdy neuvažovalo. Kupodivu. Kryt byl tak pět metrů od hranice sjezdovky chráněn několika rozložitými smrky a při večerním lyžování silné halogenové svítilny poskytovali kouřícím dostatečný přehled o dění na sjezdovce, zatímco oni byli skryti před pátravými zraky instruktorů. Ne tak docela před bystrými dívkami, které společně s Natálií po chlapecké společnosti přímo prahly a tudíž je celou dobu nenápadně sledovaly.

Max, který nebyl k nepokrytě flirtovnému chování Natálie, tak úplně lhostejný, byl ale přinejmenším překvapen, když ho elegantními oblouky dojela k mantinelům u nástupu na vlek a jemným pohybem prstů, které v mohutných rukavicích (zdědila je po starším bratranci) už tak jemně nevypadaly, ho přivolala k sobě.

„Maxi, nekuř!“ zažadonila naléhavě.

„Proč, princezno?“

„Protože jinak ti nedám pusu!“ usmála se, jak jinak než nevinně. Dvanáctileté dívky ještě nemají zkušenosti s jinými úsměvy. Jejich prohnaná nevinnost, tolik zprofanovaná v pozdějším věku pak evokuje jejich dětské úsměvy každému muži připomenutím jejich lolitkovského mládí, že je pokaždé obelhá. Tolik moci v jediném stažení mimických svalů… a tolik škody.

A tak se Max toho jara už nedotkl cigarety a radši si v tichu a tmě válečného krytu užíval sladkých rtů Natáliných, které i ve svém útlém mládí dokázal na pomyslném žebříčku hodnot postavit výš než tabák napěchovaný do papírku, po jehož vykouření se mu hlava motala jen o maličko víc, než při jejich prvním polibku.

Když nastal čas loučení, ani Max ani Natálie netušili, že letmá pusa na tvář, kterou Max v rychlosti Natálii daroval, když se nikdo z vedoucích ani rodičů u autobusu nedíval, byla poslední, která je na několik let dopředu spojila.

A ač se budou vídat dalších několik let velmi pravidelně, už nikdy je na dětském ani jiném táboře nebudou ostatní dávat dohromady spolu jinak než jako kamarády. Velmi dobré kamarády, kteří si budou povídat o svých jiných láskách a později partnerech.

Fotka druhá

Voda jakoby stále ještě stékala z vlasů zplihlých podél vysmáté tváře. Ruce zdviženy vysoko nad hlavu jež plnily funkci zachránců i dobyvatelů. Obě funkce byly symbolicky naznačeny ve vaku s oblečením a pádlem. Loď obrácená dnem vzhůru jen dokreslovala započatou katastrofu.

Max si velmi úspěšně plnil své plíce dehtem až do svých čtyřiadvaceti let. Z neznámého důvodu jednoho dne přestal. Datum toho dne se shodovalo s datem počátku roku 2004. Max měl tu silvestrovskou noc svou první pořádnou existencionální krizi. Trávil oslavy nového roku s lidmi, se kterými si pořádně neměl co říci, tak se alespoň zpil do němoty. Respektive zpil a zkouřil. Když se ráno probudil obličejem zpola namočeným ve vlastních zaschlých zvratkách, učinil vážné rozhodnutí. Ale kdo by v životě neudělal takovýchhle vážných rozhodnutí mraky. Každopádně se už v životě cigarety nedotkne a Silvestra bude plánovat hodně dopředu, aby se vyhnul překvapení, s kým že ho nakonec bude vlastně trávit.

V létě stejného roku spolu jeli s Natálií a ostatními známými na vodu. Klasická prázdninová akce, jakých už spolu zažili spousty. Natáliin bratr Filip s sebou přibral partu spolužáků, se kterými ten rok promoval, takže vznikla velice nesourodá společnosti mladých intelektuálů promíchaná s mladými alkoholiky a flákači, čímž o zábavu bylo na pár dní postaráno. Včetně tahání opilých studentů z vody, když nesnesli tempo zkušených pijanů.

Třetí noc si postavili stany na odlehlé mýtině nad řekou. Kluci natahali dřevo a holky se snažily namazat dostatečné množství chlebů pro nenasytné žaludky všech. Že v závodě o počet namazaných chlebů začaly značně zaostávat za jejich konzumujícími protivníky jim ani moc nevadilo. Později seděli u ohně, pekli buřty, zpívali při kytaře a pilně dorovnávali hladinku alkoholu. Max celou tu dobu téměř plačtivě pozoroval bavící se Natálii. Seděl se svěšenými rameny, lokty se opíral o kolena a v pravé ruce kolébal do rytmu lahví ferneta. Myslel na Natálii, jak mu poprvé nabídla, že když nebude kouřit, políbí ho.

Kamarádi postupně odpadávali, až u ohně zůstal jen on, Natálie a jeden mazlící se pár, kterému bylo dění okolo úplně ukradené. Natálie zamyšleně pozorovala umírající plameny a čekala. V duchu se usmívala. „Max je jasnej jak trenky,“ šeptala ji během večera spolužačka a Natálie jí musela dát za pravdu: „Je fakt průhlednej.“ Tak tu teď čekala a i když jí už oči pálily a ráda by si zalezla za zpěvu cvrčků do spacáku, nechtěla si nechat ujít Maxovo přiznání. Pořád na ni tak nepřítomně civěl, až už to nevydržela a vesele nadhodila: „Maxi, to tu budeme sedět až do rána?“

„Co?“ Trhl s sebou nechápavě.

„No, jestli se ti už nechce jít spát?“

„Možná jo.“ Natálii přišlo, že buď je Max opravdu tak tupý, nebo se toho přiznání bojí. Sama by brala tu druhou možnost. Proto navrhla jinou, jasnější nabídku.

„A nechceš si vzít spacák sem k ohni? Koukali bychom se do žhavejch uhlíků než usneme a bylo by nám teplo.“

„Tak jo,“ řekl jen tak Max. Zvedl se a po chvíli přinesl oba spacáky, přičemž karimatky měl srolované vždy po jedné v podpaží.

„Jsi hodnej.“

„Vím.“

„A taky hodně domýšlivej,“ ukázala zuby Natálie. Naneštěstí pro oba, Max se už tu noc nedokázal překonat a se svými city se Natálii ani nikomu jinému nesvěřil. Natálie si naivně myslela, že Maxe nedokázala odhadnout. A Max si bude ještě dlouho nadávat do blbců, že se jí to neodvážil říct.

Fotka třetí

Stojí za Natálií. Je vysoký, pohledný, svalnatý. Neusmívá se. Přesto oba vypadají jak reklama na čokoládu. Spokojeně.

„Co máš s Maxem?“

„Nic, jsme kamarádi. Od dětství.“

„Nepřeju si, aby ses s ním dál vídala!“ Ruce natažené přes stůl drtily Natáliny ruce. Snažila se vyprostit z jejich pevného sevření, ale nekompromisně ji poutaly kovovým stiskem. Strojeně se usmívala a cedila skrz rty: „Ty mi nebudeš nic zakazovat. Znám ho od tý doby, co jsem byla takovýhle špunt a beru ho skoro jako bráchu.“

„Vidím, jak na tebe pokaždý zírá. Aby mu nevypadly oči, ňoumovi!“ Falešně se usmíval i Adam. Sem tam zachycený pohled opětovali kývnutím hlavy a ještě lživějším zvednutím koutků. Natálii se podařilo využít chvilky nepozornosti, aby vyvlékla své ruce z těch jeho. Prudce vstala.

„Děti, úsměv!“ Jak uragán se přiřítil Natálin otec s novým digitálním fotoaparátem, byl z něj nadšený jak štěně z tenisáku. Natálie s Adamem zapuzovali a pak se Natálie ztratila kdesi v domě.

„Nelíbíš se mi. Nevzrušuješ mě, teda skoro nikdy mě nevzrušuješ. Vůbec nejsi můj typ. Ale, ale stejně tě miluju!“ Brada se jí dotkla hrudní kosti. Slzy mohly volně odtékat. „A hrozně moc bych si přála, abych ti to dokázala říct.“ Prsty hladila lesklý povrch jejich společné fotky. Zhluboka se nadechla, zvedla hlavu a viděla mléčně noční Prahu. Jeho usměvavé oči měla stále před sebou, jeho pevné paže ji pořád hladily, jeho dech dál cítila na svém krku.

Tenkrát, tu poslední noc. Byl tak blízko. Přes spacák rozlišila jeho nohu ohnutou v koleni. Dlaň tak klidně spočívala vedle rtů na polštáři. Byl tak klidný. A ona? A ona rozechvělá. Ve svém nitru celá rozklepaná a sevřená. Studem. Strachem. Láskou. Ale hlavně strachem. „Měla jsem vzít tvou ruku a sevřít ji v mých dlaních. Zalitých potem. A já. A já? Co jsem udělala… Nic. Popřála jsem ti zastřeným hlasem dobrou noc. Ale vždyť jsi mě hladil. Každým pohledem. A najednou. Najednou nic? Nevjel jsi mi prsty do vlasů. Nestiskl mi bradu mezi palec a ukazovák. Nedíval ses mi zpříma dívat do očí. Ne. Neudělal jsi nic. A já? A já taky ne.“ Šeptala si, téměř neslyšně. „Sním o tobě. Mluvím o tobě. Píšu o tobě. Pořád. Už několik let. Říkám: Miluju tě, klukovi, co si se mnou hraje, co je na mě závislý. Se kterým si několik let jen ubližujeme. Nenávidíme se a neumíme bez sebe být. Bojíme se si to přiznat. A přitom. Vím to. S tebou bych byla šťastná. Vyrovnaná. Ano, vyrovnaná. Se sebou,“ vyčítala nehybné tváři, která se lehce chvěla na desce stolu. Věděla, že mu to nikdy neřekne. Že se dál bude trápit ve stejně nesmyslném vztahu, jakým byl už od začátku. A jaký bude až do konce. Který, ač se blíží, pořád se oddaluje. Jako by jeho jasná skutečnost, že nastane, byla sopkou. Pořád do ní natéká nové a nové magma. Země pruží, poulí se, vystupuje. Snaží se to ustát, ale konec se blíží. Velký výbuch. A magma přitéká. Země vzdoruje. Magma se vecpává do každé volné skulinky. Tlak sílí. Země se drží. Magma vře. A země? Zemi je to jedno, když už není prostor, kam se dál rozpínat, prostě uvolní skulinu, kterou neskutečnou silou hnané magma střílí vysoko k obloze a v obrovských množstvích dopadá na povrch. „Bojím se toho. Bojím se otevřít tu první skulinku. Bojím se toho pekla, které nastane, až přetlakovaná láva se začne chrlit ven. Bojím se, že umřu.“

Fotka čtvrtá

Natálie stojí zády opřená o červenou telefonní budku. Ruce má založené na prsou a jednu nohu pokrčenou a opřenou o budku. V pozadí se dá rozeznat patrový autobus.

„Mami, musím odsud pryč. On mi prostě nedá pokoj.“

„Tak já mu domluvím,“ vzdychla nešťastně ta energická žena. Stejně drobná jako její dcera, jen šediny překryté měděným přelivem. Roztržitě si zapálila.

„Ty zase kouříš?“

„Promiň, ale když já jsem z toho úplně rozklepaná. Nevěděla jsem, že je to tak vážný, že tě sleduje. Jsi si jistá?“

„Mami, tohle bych si nevymyslela. Měla jsem ho přece ráda. Byli jsme s bráchou, Maxem a kámošema na akci a když jsme se v noci ve dvě vrátili, rozsvítili jsme v kuchyni. Měli jsme hlad, tak jsme si chtěli ještě dát tu kaši s kuřecí směsí, jak jsi nám navařila. Ani ne za dvě minuty zvonil dole na zvonky. Musel vidět, že jsme zrovna přišli. Filip mu řekl, že už spím, ale nevěřil tomu. Chodili jsme pak po bytě potmě, báli jsme se, že nás může odkudkoli pořád sledovat. Už nechci zažít ten strach. Bojím se, když jdu ze školy, bojím se, když jdu vynést koš. Chápeš to? Ohlížím se, jestli za mnou nestojí. Minuty stojím v kuchyni a hypnotizuju les, jestli se tam někde neschovává ve křoví. Maminko, já se z toho zblázním!“

Žena odevzdaně vnutila plicím další dávku nikotinu. Ukazovák i prostředník se jí u rtů třásly. Chtěla Natálii pohladit, povzbudit, ale nemohla. Nedokázala si vysvětlit, jak se mohli s mužem v Adamovi tak splést. Přece chtěli pro Nenu jen to nejlepší, tak kde udělali chybu?

„Já to nechápu, vypadal jako fakt slušný člověk!“

„Ale on nebyl zlý, jen mě chtěl celou pro sebe…“ Otáčela se Nena k odchodu. Hlavu zamyšleně skloněnou. I matka měla zasmušilý výraz. Než Nena stačila stisknout kliku, hlasitě se nadechla: „A myslíš, že tě na to studium v Anglii přijmou? Takhle narychlo? Neříkalas, že se přihlášky musí podávat dva semestry předem, čekat na body za zkoušky a pak ještě dělat nějakej ten zabijáckej test?“

„To je pravda, ale byla jsem na studijním a svěřila jsem se jí se svým problémem, a ona mě zná už z dřívějška, takže mi slíbila, že mi pomůže a dnes dopoledne volala, že se někdo ze stipendijního programu na poslední chvíli odhlásil a můžu odjet už za měsíc.“

„Panebože, ale asi je to jediná možnost, viď?“

„Asi ano. Dokonce už psal i Maxovi výhružný zprávy na mobil. Nechci, aby obtěžoval ještě jeho.“

„Kolik budeš potřebovat peněz?“

„Nevím, ale moc to nebude. Studenti z výměnného pobytu neplatí školné, dostávají stipendium a od naší školy příspěvek na bydlení a jídlo. Takže jen něco na zábavu.“ Konečně se usmála Nena. A usmála se podruhé, když jí na stole zazpíval telefon melodii pro přijatou zprávu.

„Píše Max, že mě zve na večeři!“

„A jak to mezi vámi vlastně vypadá?“

„Tak, v pohodě, ale už se zmínil, že na mě počká, až se vrátím z Anglie.“

„Ten je ale hodnej. Mu to ale trvalo, než to ze sebe vypáčil, viď?“

Svíce se zapraskáním zhasla. Celý pokoj se ponořil do tmy. Úzký paprsek mdlého světla, které vydávala pouliční lampa, prořízl desku stolu. Ozářil tak právě titulek starých novin: „Česká studentka v Británii zavražděna žárlivým přítelem.“

KONEC