A JAK TO BYLO DÁL

„Já mám maminku, já mám maminku,“ prozpěvoval si Samouš zvesela, jak kráčel po cestě a vzápětí si zas posmutněle odpovídal: „Ale néééévim, kde ji mám hlééédat! Néééévim, kde ji mám hlééédat!“ Tak chvíli vesele a chvíli zase smutně pokračoval, až, jak už to bývá, došel na rozcestí. Chvíli tam stál a rozhlížel se, jestli náhodou neuvidí směrovku s nápisem „K MOJÍ MAMINCE“, ale nic takového, ani vzdáleně podobného neviděl.

„Tak teď si to musím pořádně promyslet,“ zauvažoval, „abych se zase nevrhl po hlavě do nějaké šlamastyky, jako minule u rybníka.“

„Nejlepší bude, se na to posadit,“ napadlo ho po chvíli a tak si sedl na kámen u cesty a zahloubal se. „Dvě cesty, nevím kam vedou, vybrat si musím, to jsem zvědavý, co s tímhle udělám,“  přemítal usilovně.

Nechme Samouše chvíli přemítat a podívejme se zatím někam jinam. Kam? No přeci za jeho maminkou. Samouš pochopitelně nemůže, ale my ano. Co asi dělá (jeho maminka), zdalipak se trápí a na Samouše myslí a vzpomíná? A jak se vůbec stalo, že se jí Samouš ztratil? Ruku na srdce, cožpak vás to ani trochu nezajímá? Možná, že ne, ale mě ano.

Tak tedy, Samoušova maminka, která bydlí v hoře-noře zrovna na opačném konci lesa, má zrovna plnou hlavu starostí a na Samouše popravdě řečeno ani nevzpomene. Tedy, občas se jí snad malinko zasteskne, to zase ano. To jistě. Možná. Těžko říct. Čím to, ptáte se? Inu, jednak má práce nad hlavu, to zaprvé a zadruhé musí také hlídat malého Bertíka, který je velký neposeda, pořád se vrtí, někam utíká, nebo se v něčem šťourá a vrtá, znáte to. A čím to, ptáte se, že jí Samouš zas tolik nechybí?

To máte tak. Kdyby věděla, jak se věci doopravdy mají, asi by tak klidná nebyla. Ale proč by si měla dělat starosti, když celou dobu žije v přesvědčení, že Samouš je s tatínkem na cestě do města na trh, kam je oba předevčírem řádně a náležitě vypravila? No řekněte, napadlo by vás, že by se těm dvěma cestou (tou starou, dobrou, známou a tolikrát tam i zpátky vyšlapanou cestou) mohlo něco neočekávaného přihodit? Že ne? No vidíte, a stalo se.  I když ne tak docela cestou.

Stalo se ve městě na trhu, že se Samouš zapomněl u stánku s káčami a tatínka napadlo, že ho vytrestá. Když ani na třetí zavolání do hraček zahleděný Samouš ne a nereagoval, zapadl tatínek do nejbližší hospody s tím, že u džbánku něčeho ostřejšího počká, až se synek vzpamatuje a začne ho hledat. Stalo se mu ale v podstatě totéž, co Samoušovi u stánku s káčami. Nějak se do džbánku hlouběji zahleděl a když se od něj odtrhl, byla už tma, na trhu vymeteno a Samouš nikde.

Samouš pochopitelně vydržel u stánku jen do té doby, než trhovci začali skládat zboží. Netrvalo dlouho a rušný rynek se začal vylidňovat. Samouš byl najednou na náměstí sám a nevěděl, co si počít. Protože do hospody s tatínkem nikdy nechodili, usoudil, že tatínek šel asi napřed a vydal se za ním. Protože ale cestou do města a z města nikdy nedával pozor, držel se tatínka a myslel si na svoje, nemůžeme se divit, že brzy nevěděl kudy kam a skončil nakonec celý uondaný a popletený na louce, kde jsme ho na začátku našeho vyprávění našli.

Tak. A teď už se můžeme vrátit k Samoušovi na rozcestí a podívat se, jak si asi poradí. Má totiž dilema, které momentálně zní: vpravo, či vlevo se dát? A nikde nikdo, s kým by se mohl poradit.