Tatínku!

Pláču.

A květy stávají se duhou

svázanou úzkou

černou stuhou.

Šeří se.

Jsem malá v té naší velké zahradě.

Ty zalíváš.

S konvičkou chodím za Tebou

a Ty se usmíváš.

Hra varhan, barvy věnců, květin...

Hned běžím zpátky do kopretin,

hledám svou malou konvičku.

Není tam.

Jen slzy na víčku

na nebi kreslí duhu z květů.

Dívám se na ni, než mi zmizí,

než rozplyne se

v zemi cizí.

Mé srdce křičí jednu větu.