Jeden den v životě lidském

Na narození jsem se dlouho těšil, celé měsíce si představoval svět tam venku a konečně to tu je, koukám na sebe, jsem svraštělé novorozeně, to nejhezčí na světě, alespoň vykulený otec to říká doktorům, jen nemůžu moc mluvit, přestože si pamatuji snad všechny písně co mi zpívala máma, z úst se mi dere při jakémkoli pokusu o artikulovanou řeč jen: "Béééééé!", své výsledky to ovšem také dává, člověku hned zakrývá výhled nabyté ženské ňadro, které laskám, ale jen tak dětsky, jo až vyrostu - jen počkejte ženský - sakra, už abych byl velkej.

Stačí chtít říká se a vskutku to platí, mé snahy o udržení stolice se daří a tak nemusím nosit ty zatracené plíny které mě nejenže mě škrtily v rozkroku, ale horší bylo vydržet, když se člověk nedovolal, to totiž pálí jako čert,  jak tak nad tím přemýšlím, nočník není úplně to pravé ořechové, naši chodí na mísu, to by byla paráda, a taky že jo, je to paráda sedět takhle na prkénku, hlavně když si člověk může sám spláchnout, to mě úplně uchvátilo a tak někdy splachuji dvakrát což máma nemá moc ráda: "Nesplachuj, víš jak je drahá voda? Počkej až vyrosteš a budeš si muset všechno platit.", v čemž jako daleko dospělejší samozřejmě měla pravdu, bydlet sám a hned po škole je drahá záležitost, lepší je tu tíži s někým sdílet, třeba s krásnou holkou co vedle ní člověk rád usíná i vstává, co vám povine syna nebo dceru, ale dyť je to jedno, hlavně, že je to zdravý, a roste vám to jako z vody pane Holásek, celý po tatínkovi, ale mamince je myslím také miminko podobné říkají sousedky, když chodíme na procházky s malým, jenže ten dospěje tak náhle, člověk se jen diví jak rychle se ptáčata naučí lítat a tak nezbývá než na procházky chodit sám, protože i Emilka už mě opustila.