Zátiší s úlem a vodopády

ZÁTIŠÍ S ÚLEM A VODOPÁDY Měsíc se ten večer tvářil docela jako miska teplého mléka. Hvězdy kolem něj si máčely nohy ve smetanovém oparu a lenivě poblikávaly v mezích svých souhvězdí. Na kraji tichého lesa plného jehličí se v matu blanitých křídel tetelily obrysy úlu. Úl to byl veliký, postavený hřmotnou lidskou rukou; veliký a starý. Kdysi se honosíval sytě červeným nátěrem, ale lak se během let obarvených deštěm, sluncem a sněhem zkroutil únavou a na mnoha místech se skrz oprýskanou rumělku prodrala zašedlá, sukovitá těla prken. I rohy a hrany úlu jako by se nechaly pilným časem ohladit. Možná ale, že je ostrosti zbavilo neúnavné kmitání včelích křídel. Už nevím. Na šikmou stříšku dosedla vláhou ztěžklá opona dělící večer od noci. Denní světlo skončilo divadelní představení už před chvílí. Drnčivé bzučení kolem šesti kulatých vchodů do úlu pozvolna umlkalo a tmu čeřily jen sladce vábivé ptačí trylky; ty, které si opeřenci schovávají celý rok, aby jimi pak mohli rozechvívat takovéhle letní večery. Les poslouchal magické melodie se zatajeným dechem. A ptáci zpívali, vyzpívávali lesu příběhy lesknoucí se steskem a touhou. Je dobře, že jejich slovům nerozumím. Starý úl se nechal kolébat namodralou teplou nocí a snil o hřmotných rukách, které z něj kdysi vybíraly těžké plástve medu a spokojeně se při tom smávaly. V klimbající trávě na mezi začal na skřipky fidlat cvrček. Za okamžik mu jiný zavrzal v odpověď. Půda ještě vydýchávala horkost, kterou do ní nafoukalo odpolední slunce; byla vlhká, bosé nohy právě příchozího se do ní maličko bořily a neviditelná stébla je lechtala mezi prsty a na nártech. Černá mohutná silueta váhavě došla až k černému včelínu, na moment znehybněla prostřelena myšlenkou a pak se pomalu posadila a opřela se zády o tu stěnu úlu, která, odvrácena od lesa, hleděla do široce otevřených úst polí. Postava sňala z ramene černý ranec a něžně si jej položila v černý klín. Tehdy se měsíc rozhodl, že čerň jeho světu nesluší a zpoza mraku polil krajinu matně bílým mlékem. Záře odhalila, že ranec není černý, ale hnědý, a leží na ošuntělých kostkovaných kalhotách. Poutníkovi zesvětlala tvář a z trávy na něj zamrkaly oči sedmikrásek. - Vy snad nikdy nespíte, krasavice. - Sedmikrásky zvědavě nastražily jemný sluch. - Taky nemůžu usnout. Noc je moc teplá a živá. Cítím její ostruhy v bocích. Dohnala mě až sem, k vám, k tomuhle úlu. Zkusím tu s vámi chvíli mlčet a odpočívat. - Sedmikrásky se zklamaně zavlnily. - Kam jdu? Už si nejsem jistý. Za štěstím? Za náhodou? Za světem, který se mě nemůže dočkat?… Možná jdu celou tu dobu za vámi. - Sedmikrásky zaraženě naklonily hlavy na stranu. - Trmácím se už moc dlouho, zapomněl jsem. Horské potoky mi vymyly z hlavy všechnu tíhu, která tam byla. Odplavily minulost a touhu k minulosti se vracet. Smutnou a marnou touhu. - Sedmikrásky se ani nehnuly. Měsíc ještě trochu projasnil krajině čelo a zvýraznil nahotu vyrudlého snícího úlu. Poutník se k úlu otočil a opatrně pohladil seschlý nátěr. - Úl jsme asi doma mívali. Na zahradě? Snad byl oblý a měl jen jeden vchod. Byl plný medu a včel. Plástve se myslím vybíraly takhle… - Mohutná ruka se na půli cesty k dychtivému otvoru zastavila a zvolna se stáhla zpět k boku. - Ne. Neměli jsme žádný úl. Neumím vytáhnout medovou plástev. Přeci jen jsem nešel za vámi, krasavice. Šel jsem za horskými potoky. Vím to jistě. - Muž se sehnul pro svůj ranec. Sedmikrásky se nedůvěřivě přikrčily před bosou lidskou nohou. Kdesi v dálce několikrát zakokrhal kohout. Mezi se zrosily zelené řasy, hvězdy i měsíc odvrátili tváře na druhou stranu oblohy. Ke kraji lesa se tající tmou šoural shrbený stařec. Za nejvýchodnějším kopcem troubil rozbřesk a dával si velmi záležet. Ostré tóny granátů, růženínů, jantaru a zlata polévaly probuzenou krajinu píď po pídi a paprsky nelítostně propichovaly tmavý les. Jeden paprsek dopadl i k úlu a zůstal tam ležet. Stařec se zastavil a teninkou jehličku se zájmem pozoroval. Rozbřesk se zatím skutálel z báně, přeskočil špičky stromů a s rachotem dopadl před rozeznívající se včelín. Stařík zvedl hlavu a přivíraje oči řekl: - Tenhle úl jsem postavil já. Vždycky z něj byla spousta medu. I teď nejspíš je. - Rozbřesk chápavě přikývl. - Tenkrát sem slunce tolik nesvítilo. Pamatuju se, jak včely vždycky hrozně bzučely, když jsem jim ten med bral. - Stařík se smutnými, seschlými prsty dotkl vrásčité stěny. - Už by mě nepoznal. Ten úl, myslím. Nebo bych to snad měl zkusit? - Rozbřesk pokrčil rameny. - Stojíte mi na paprsku. Dovolíte? - Shýbl se a rozžhavenou rukou jehličku rázně sebral. Starému muži se zkrabatil obličej odvěkým lidským přáním po odplaveném a poslední ze vzpomínek na těžké, lepivé plástve mu zadržela nerozhodnou paži. - Nemohl byste na minutku zavřít oči? Já se hrozně nerad měním před lidmi. - Stařec poslušně semknul víčka a když je znovu otevřel, po modrém moři už plulo pravé slunce a svita paprsků kolem něj cákala jas a horko. Seschlý muž se otočil a přidal do kroku a zasněný úl ovívaný včelími křídly nechal za sebou. A ptáci zpívali, vyzpívávali mu na cestu příběhy zkrápěné vodopády nesmiřitelného času. Je dobře, že jejich slovům nerozumím.

---