Praze na dobrou noc

PRAZE NA DOBROU NOC (povídka krátká a hororová s vianovským koncem) Ach bože, ta úleva a zároveň šeredné těkavé napětí zmocňující se jejích rukou i nohou, její hlavy. Dveře vagónů v metru se po vteřinové věčnosti jednohlasně zavírají. Dva pláty, před nimiž stojí ona křečovitě se přidržující studené tyče, se spojují se zřetelným chechotem. Strč mezi nás dva ruku a my ti ji s grácií ucvakneme. Libo v zápěstí či v lokti? Vlak s tisíci vagóny se s trhnutím dává do pohybu; hlavy všech lidí sedících i stojících s ní v několikastém článku řetězce jsou jako mořské řasy: pohybují se naprosto synchronně s připlouvajícími proudy, s přijíždějícími zatáčkami a škubáními cesty. Ona se bojí. Je večer a cestující se do jednoho tváří jako zločinci a zvrhlíci. A tváří se tak na ni. Co to bylo za záblesk, co teď koutkem sklopeného oka zahlédla? Břitva? Nůž? Pomalu se otáčí a pokradmu zkoumá řadu sedících. Z inkoustových dlouhých vlasů se na ni šklebí stříbrná sponka stočená do vrbového listu. A další škodolibé světýlko! To mrká nosatá spona zakousnutá do pyžamově pruhované kravaty. A další, další; otevírání od diplomatického kufříku, trojúhelníkovité vyzývavé náušnice, oslnivě lakované boty a bezpočet hodinových sklíček. Je téměř oslepená, bezradné se otáčí na druhou stranu vagónu. Muž sedící na poslední sedačce se dloube v nose tenisovou raketou. Jedna dírka, druhá dírka. Nejlepší pohled přeci jen skýtají prosklené dveře: míhající se tma, která si na nic nehraje; její barva jí to jednoduše nedovoluje. A v té tmě – plovoucí obličeje. Ve vagónu to bzučí rychlou jízdou; konstantně hlasitý zvuk je jí také nepříjemný. Cpe se jí do uší a bubnuje poplašnou zprávu na rozdrážděné bubínky. Vlak pozvolna brzdí a tmu za dveřmi střídá v ostrém kontrastu světlo stanice. Poslední škubnutí a stojíme. Všechny chřtány se vstřícně otvírají a plivají ven něco málo nestravitelných lidí. Ona pozoruje chodbu, po které se potácí těch několik vyvrhnutých šťastlivců. Dva poslední jdou velmi pomalu a nepřítomně. Tu se jeden z nich otáčí ke zdi a nenuceně zvrací. Její oči se nestihly odvrátit včas; teď je svírají pevně semknutá víčka a ona se snaží vytěsnit zpod nich ten zaseklý obraz, neslyšet ten intenzivní zvuk barvících se dlaždic. Dělá se jí nevolno. Vlak se v tu chvíli rozhodl, že už toho bylo dost, papuly pochytaly dobíhající lidi a s mlasknutím se zavřely a zase se jede a zase ten kravál a zase ta pravdomluvná tma a světýlka a zatáčky a strach a znovu tma. Neodbytná setrvačnost napovídá, že za moment tu bude nová stanice a opět vystoupí a nastoupí pár cestujících. V téhle stanici nikdo nezvracel, což znechutilo vlak, vyžívající se v takových situacích, natolik, že začal dávit a vyklopil na pevnou podlahu větší množství nespokojených lidí. Pak si odříhl a zase vyrazil. I v jejím vagónu se uvolnilo místo. Nesedla si, ale postavila se k zadním dveřím, které se otvírají jen málokdy. Stejně chce vystoupit jimi, až přijde ta pravá chvíle. Zbylí lidé na ni teď lépe vidí; dívají se jí do obličeje a hledají v něm cokoliv jim podobného. Když nenacházejí, myslí si své. Zhrublý čas se všem odírá o uši a kola vlaku drncavě šplhají po kolejích. Už tam bude, už se přeci jen dostane do té své, zrcadlově obrácené stanice; pak vezme svůj batoh, plynulým pohybem si ho posadí na záda a nechá se vychrchlat málokdy se otvírajícími dveřmi. Těmi, o které se teď opírá, ačkoliv se to nesmí. Ony ji na oplátku studí a šťouchají. Nejsou to moc dobře vychované dveře. Co se to ale děje? Vlak si usmyslel, že předposlední zastávku prostě přeskočí a jako rozjančený kůň cválá vstříc cíli. Cestující, kteří měli v plánu vystoupit, se dost vztekají, kopou do sedaček a nadávají; ale je to něco platné? Vagón se ještě naschvál vzepne na zadní a s ďábelským samolibým úsměškem shazuje nespokojence na špinavou podlahu. Ona ani nedutá a drží se tyče, až se jí na ruce bělají klouby. Schyluje se k strhujícímu finiši. Napětí je ve vzduchu spolehlivě hmatatelné. Zastaví, nebo pojede tryskem dál, až do pevné zdi stojící za poslední stanicí? Pustí ven všechny, nebo si někoho ve svých útrobách nechá? Je věru nebezpečné nechat se vést až na konečnou. Ona to dobře ví a žaludek se jí roluje do tvaru a chuti hořické trubičky.Vlak s tisíci vagóny se dává do brždění a všechno co má dýchací ústrojí zadržuje dech. Úchylácké obličeje cestujících jsou o odstín bledší. V ní se rozbušilo srdce se zoufalou naléhavostí. Tluče na vnitřní straně hrudníku; když to nepomáhá, mlátí sebou uvnitř levé a pak pravé ruky; nakonec se vrhá do hlavy a neodbytně jí ťuká uvnitř čela. Aby splašené srdce uklidnila, tře si čelo studenou rozechvělou rukou. Brzdy skřípou a ječí, do břicha je pálí žhavé koleje; vagóny se drastickým zpomalováním nepatrně zplošťují, stejně tak lidé mají zkřivené obličeje. Na scénu začíná dopadat světlo pouličních lamp, vlak se noří z podzemí na povrch a s rykotem a funěním zastavuje. Jakoby znuděně všechny málokdy se otvírající tlamy z druhé strany zazívají a špulí se dokořán. Šťastní a úlevou euforičtí cestující se jeden přes druhého hrnou ven, než si to náladový vlak rozmyslí. První je venku ona, vzala svůj batoh a plynulým pohybem si jej posadila na záda; třesou se jí nohy a zrychleně dýchá. Je zima, vyrážený dech se jí před očima transformuje do kouřových obláčků roztodivných, znepokojivých tvarů. A teď? Lidé se kolem ní trousí do svých domovů, ona stojí a rozmýšlí: kudy, jak rychle. Pak, snad ji něco někam bodlo, vyráží vpřed, pevnými černými botami po lhostejném chodníku. Hlavně se neotáčet, nezpomalovat, nikomu se nedívat do očí. Jde chvatně, vůbec se nerozhlíží; na přechodu ji za to málem zajelo auto – dvě výhružná hranatá světla ji zalila bílou hrůzou. Jde ještě rychleji, studený vzduch ji šlehá do obličeje. Chtě nechtě ho musí vdechovat, mrazí ji a lechtá v hrdle. Batoh se jí převaluje na zádech a tempo chůze se mu vůbec nelíbí; nejraději by ho odhodila, překáží jí; ale zbytek soudnosti obklopený hradbou bodavého strachu jí v tom brání. Nelidský strach v ní bere něžně za ruku paranoia živená tmou, noční hodinou, potměšilým světlem lamp. Ona už téměř běží; nechce přeci umřít, chce ještě aspoň jednou domů, do tepla, v klidu se najíst, podívat se na hlavní televizní program; bože, zítra má být pěkně, proč bych měla umřít už dnes v noci? Není v tom spravedlnost, prč by si měl vrah vybrat zrovna mě, proč je na mě náhoda tak hnusná? Chce se jí plakat, ohromné sídliště, kterým se proplétá, jí padá na hlavu. Teď jde po malém mostě; za chvilku by mohla být doma! Náhle se ze tmy za ní vynořuje zřetelný zvuk kroků. Ó hrůzo, považ, na mostě, přeci mě nemůže zabít na mostě… Kroky se neúprosně blíží a přidává se k nim i mužský hlas, snad na mě počkáš, ne?, šeptá naléhavě. Strach jí zasviněnou pařátou svírá hrdlo a nedovolí jí polknout. Has pořád něco mumlá a je těsně za ní, je vedle ní a – jde dál, zhmotněn v mladíka s mobilním telefonem. Srdce se v ní na věčnost zaseklo. Lape po dechu a nespolehlivý orgán se jí se škytnutím roztepává v krku. Hlavně rychle. Vybíhá schody. Je jí najednou horko z přílišného pohybu a občas se zakucká. Žene se dál, ale pak se prudce zastaví a stydne v ní všechna krev: kde jsou klíče? Hrůza jí mačká ruku, jak sahá do batohu. Na dně kapsy to povzbudivě cinkne. Zmatené nohy se vrávoravě dávají do pohybu. Vysoké paneláky se nad ní sklánějí a ševelí utíkej, někdo tě určitě pozoruje, někdo a možná zrovna z našeho okna; někdo ti touží udělat něco ošklivého, utíkej... Všechna okna se naráz šklebí a vlní se v nich záclonky. Kdesi za oprýskaným rohem skřípají dveře. Někdo jde! Jenže ona už bude doma, už jen jedna zatáčka, pár tichých kroků kolem sídlištního baru, vzít ten správný klíč, dvanáct schodů k skleněným dveřím, směšně malá klíčová dírka a je uvnitř! Na sídlišti je až do rána klid. Teprve po desáté hodině dopolední kdosi z nájemníků zjistí, že byla, batoh nebatoh, zabita. Na chodbě, pěkně v bezpečí svého vyhřátého elektrifikovaného paneláku.

---