Job

Když vykřikl, vylétlo z křoví hejno křepelek a zmizelo ve tmě mezi kmeny. Pak bylo několik okamžiků ticho a Job cítil docela zřetelně, jak mu pod košilí vyplašeně bije srdce. Ležel na zemi, po nebi plula oblaka a někde nad nimi svítilo slunce.
Konečně se osmělil a posadil se. Několik stop od jeho natažených nohou z trávy vyrůstala obezdívka studně, nad ní se proti obloze černala klika rumpálu. Hned vedle stálo vědro.
Job zůstal sedět a pokřižoval se. Pak polohlasem odříkal modlitbičku k ochraně proti všemu zlému, řekl amen, znovu se pokřižoval a pohlédl do vědra. Uvnitř seděla tma a nechtěla se rozestoupit.
Job se tedy postavil a špičkou boty vědro převrhl. Ven se vylilo krve víc než ze zabijačky a vsakovalo se do země. Job si zakryl rukama tvář.
Studna byla hluboká jako pět mužů na sobě a vyhloubili ji tu zřejmě jedni z prvních osadníků před mnoha lety. Job teď točil rumpálem a tahal vzhůru nové vědro. Ačkoli jej nenapadlo žádné vysvětlení, proč by jednou nabral samou krev a podruhé ne, přece jen v sobě hýčkal malý zbyteček naděje. Rumpál vrzal a skřípal a zpuchřelý provaz vytahoval pomalu pravdu na denní světlo.
Šedivé domy vesnice stály Jobovi jen několik metrů za zády a on na sobě cítil jejich zkoumavé pohledy. Položil si otázku: Co ho jen vedlo k tomu, aby se vrátil? Mezitím se na konci provazu objevilo vědro.

Bylo tomu už přes třicet let, co se v jednom z osmi domů, které v osadě stály, Job narodil. Jako nemanželský synek klerika a děvečky dostal to nejhorší doporučení. Otec ho zapřel a matka jej nosila na prsou, zatímco stále pracovala. Pamatoval si dosud tlukot jejího unaveného srdce.
Když bylo Jobovi pět nebo šest, dostal se mu do levého oka zánět a víčko mu napuchlo jako obrovský vřed. Matka jej léčila bylinkovým obkladem a, jak tvrdila, zázračnou mastí, ale nic nepomohlo a Job brzy o oko přišel. Namísto něj mu zůstala jizva.
V té době jej poprvé označili za „potřísněného.“ V mysli mu z té doby utkvěla vzpomínka, jak jako malý chlapec stojí na prkenné podlaze rychtářova domu a jak se kolem něj sklání několik dospělých lidí. Pamatoval si, že mu prohlíželi ruce a nohy a také že se ho vyptávali na různé věci. Pamatoval si, že jeho zapřený otec, klerik, mluvil velmi rozrušeně o tom, že než se mu do oka zánět dostal, bylo žluté jako sláma. Říkal, že je to ďáblovo znamení a že by bylo dobré mít se na pozoru. Někdo jiný v tu chvíli podotkl, že bude s chlapcem nesnadné pořízení, až jeho matka zemře.
O pár měsíců později Jobova matka skutečně zemřela.
Chlapce se ujal starý kovář, kterému již děti odrostly a několik následujících let nad ním držel ochranou ruku. Malý Job se učil pomáhat v kovárně, kterou provozoval kovářův dospělý syn. Když bylo potřeba, šlapal měchy, chodil pro vodu, nebo zametal v sednici. Ačkoli se snažil, jak nejlépe dovedl, kovářova rodina jej nikdy nepřijala a při společných večeřích musel vždy sedět stranou. Často slýchával, jak starci jeho přítomnost vytýkají. „Je prokletý, cožpak to nechápeš?“ říkali doslova.
Mladá kovářka držela své děti pečlivě z jeho dosahu. Nesměl se na ně ani podívat.
Po nocích Job často plakal.
Jednoho podzimního večera se starému kováři zastavilo srdce a on zemřel. Když skončil pohřeb a lidé se rozcházeli domů, řekl kovářův syn Jobovi: „Tak teď běž, od nás už nic nedostaneš.“ Víc s ním nepromluvil.
Job byl zoufalý. Obešel všech sedm zbývajících domů ve vesnici a klepal na dveře. Chtěl prosit, aby jej lidé vzali k sobě, ochotný vykonávat ty nejhorší práce, ale setkal se jen s odmítáním a či ještě hůře s odporem.
Čekal celou noc a ráno prosil ty, kteří vyšli ven za svojí prací. Neodvážili se na něj ani pohlédnout a když je chytal za cípy košilí, oháněli se jako po dotěrném psovi.
„Proč? Proč!“ naříkal nakonec Job všecek zoufalý a lezl po vesnici po kolenou. „Protože jsi prokletý,“ křikla na něj tehdy kovářova dcera.
A tak se Job přestal lidí prosit a jako stín slídil mezi staveními a s vesnickými psy soutěžil o zbytky pohozené potravy. Netrvalo však dlouho a i tato jeho polovičatá existence začala být na obtíž. Už si nepamatoval, kdo po něm první hodil kamenem, ale když se tak stalo, pochopil, že lidé jej již zpátky nevezmou. Nezbývalo mu než utéct do lesů.
Toho podzimu slýchávali vesničané noc co noc jeho vzdálený nářek a noc co noc klekali k modlitbě, aby je Bůh před Jobem ochránil. A také před vlastním svědomím. Jobův krkavčí otec ovšem své ovečky utěšoval a chválil je, jak dobře mezi sebou rozpoznali ďábla a jak jej po právu vyhnali.
Když přišly první mrazy a napadl sníh, Jobův hlas utichl. Celá vesnice si ulehčeně oddechla. Konečně mohli klidně spát.

Jenomže vzdor tomu, čemu lidé věřili, Job nezemřel a nyní vzal do ruky vědro a postavil jej na okraj studny. Přestože byla polovina dne, obloha byla tmavá a z lesa dýchala tma. Job se chvíli rozmýšlel a pak namočil prst do tekutiny ve vědru. Když jej vytáhl, byl celý od krve.
Honem si prst otřel do košile a obrátil se ke studni zády.

Bylo tomu sotva pár chvil, co Job do vesnice přišel. Jako obvykle bloumal toho dne lesem, křížem krážem, bez určitého cíle či směru, když se náhle a bez varování ocitl na kraji vsi. Okamžitě mu bylo jasné, kde je a přestože se chtěl nejprve hned vrátit do bezpečí lesa, zůstal. Zaujal jej totiž fakt, že v celé vesnici a ani na přilehlých políčkách nezahlédl živou duši.
Osmělil se tedy a vykročil vpřed, aby se po dlouhých letech setkal s člověkem. Neodvažoval se ovšem vejít rovnou na náves, a proto osadu nejprve obezřetně obcházel. Jak se domníval, všichni její obyvatelé byli schovaní uvnitř, nejspíše u rychtáře na nějaké společné oslavě, nebo hostině.
Zatímco opět po mnoha letech kráčel po ušlapané trávě, okolo lidských stavení, napadlo jej, že by se mohl vrátit. Tou myšlenkou se nikdy předtím nezaobíral, ale nyní v sobě cítil odvahu vzít lidi na milost a doufal, že oni vezmou na milost jeho. Ostatně nebylo vůbec pravděpodobné, že by v něm poznali toho, kterého kdysi vyhnali. Pokud šlo o zjizvené oko, měl pocit, že se mu životem v lesích samo zahojilo a že na něj opět vidí. Podle hmatu nebylo dokonce ani opuchlé.
Přesto se lidí stále bál a v žaludku cítil podivné chvění. Uvažoval proto a obezřetně usoudil, že bude lepší, aby jej lidé sami objevili, než aby teď vstupoval do domů a děsil je svým jistě divokým zjevem.
A pak uviděl u plůtku za stavením odložené prázdné vědro a dostal nápad jak přilákat jejich pozornost. Doufal že si ho dříve nebo později všimnou a že se ke zbídačenému tulákovi zachovají vlídně.

Studna plná krve vyvedla ovšem Joba z míry. Po dlouhé době jej přepadl strach a chybělo málo, aby se s křikem schoval v lese. Nakonec se však přece jen vydal přímo doprostřed vesnice. Muselo se zde stát něco hrozného.

Stavení byla tichá a zlověstná a v žádném z nich neprobíhala oslava, jak se Job prve domníval. Pokud mohl zběžně soudit, nebyl zde vůbec nikdo. Dokonce i po hospodářských zvířatech, prasatech a drůbeži jakoby se slehla zem. Neštěkali ani žádní psi.
Job přešel náves a zastavil se před dřevěnou stodolou klerikova domu, kde se kdysi narodil. Skoro nic se tu od té doby nezměnilo. Veliký kaštan se klenul nad střechou a jeho koruna zakrývala nebe, prkennou zeď obrůstal mech. Bylo tu šero a vlhko.
Pak znenadání udeřil Joba do očí dvojí tah červeného štětce vyvedený na vratech do dvora. Kříž - otcův starý symbol. Jako malý chlapec jej často vídával ve snu. Houpal se velký a těžký na klerikově krku, nebo se proměňoval v padající kladivo. Nebylo to dobré znamení.
Job, náhle celý rozechvělý, ustoupil o několik kroků a když se rozhlédl, spatřil podobné kříže i na ostatních dveřích ve vsi. Zpočátku si jich nevšiml zřejmě proto, že stejně jako cokoli jiného lidského připadali mu velmi vzdálené a skoro už neznámé. Nyní na něj však zpoza každého z nich hleděla zamračená tvář vlastního otce. Chtělo se mu vykřiknout, ale utlumil v sobě svůj hlas. Štíty domů nehnutě čekaly na jeho další krok.
Po chvíli váhání vykročil Job vpřed a vstoupil na dvůr klerikova statku. Závora byla zevnitř vyražená, ale jinak tu vše bylo v pořádku, jen jakoby ve chvatu opuštěné. Obruče velkého sudu se válely po zemi, dvířka do chléva byla dokořán otevřená. Job opatrně nahlédl do oken sednice, ale nespatřil nic než tmu a v ní světlé pruhy denního světla, vstupujícího jakoby neochotně zbylými okny. Zřetelně byla vidět jen zaprášená deska stolu a otevřená dvířka pece. Job se pokřižoval a vešel do stavení.

Když Job před mnoha lety opustil vesnici a učil se přežít v lesích, často vzpomínal na teplo lidského obydlí. Zpočátku se dokonce snažil postavit si chýší z kamení a větví, snažil se rozdělat oheň. Pokoušel se dokonce zašívat si díry na košili a pravidelně se také modlil a prosil za odpuštění všech svých hříchů a zejména za to, že je „potřísněný“ jak o něm říkali. Alespoň zpočátku také pevně věřil ve svou vinu, kterou mu od mládí přiřknuli a v nejvyšším zoufalství prosil Boha, aby mu zjevil konec svého utrpení. Pak ovšem přišla zima a Job dlouhé, předlouhé dny bojoval o holý život. V nekonečných zasněžených lesích hledal potravu, doupata spících zvířat, brodil se v závějích a spal v jeskyních zabalen do nevydělaných kožešin. Každým dnem byl blíž a blíž smrti.
Osud však chtěl jinak a jednoho rána jej probudily teplé paprsky jarního slunce. Na ten den si dosud pamatoval velice živě. Jak znovu zrozený kráčel po lesním palouku a ač byl celý vyhublý a zbídačený, cítil v sobě ohromnou sílu. Hleděl na své ruce, dlouhé a ohebné, na ruce ve kterých znovu cítil život, splacený horkou krví zabitých zvířat, na své ruce, které mu daly přežít. Už nebyl člověkem, který sídlí v hlavě, nebo v srdci, byl člověkem, který sídlí v rukou, s nimiž je ztotožněn. Pamatoval si, že toho dne běžel lesem, po sněhu a po trávě, a zastavil se až na okraji příkrého údolí. Tehdy otočil tvář k nebi a zařval tak dlouze a hlasitě, jak mu jen stačil dech.
Z následujících mnoha let si nepamatoval už nic než útržky.

Když nyní vstoupil do sednice, ucítil Job dávno zapomenutou vůni, kterou znal z dětství. Nikdy by ji sice nedokázal přesně popsat, ale poznal ji okamžitě.
V tu chvíli se na něj ze všech koutů vyrojily vzpomínky. Sednice byla pojednou plná života, seděli tu děvečky, pomocníci, několik lidí ze sousedství, na peci klímala stařenka. Nejprve mlčeli, ale pak postupně jeden po druhém zvedali oči a mluvili, mluvili nesrozumitelná slova hlasitým naléhavým šepotem a Job se nakonec musel ohnat rukou, aby vidinu zaplašil. Lidé! Dávno zapomněl, co přesně k nim vlastně cítil.
Z předsíně vedly schody do druhého patra a Job se po nich vydal. Tam nahoře bylo kdysi pro něj a pro jeho matku zapovězené území, vlastní místnosti klerikovy. Avšak přece to zde poznával a s podivuhodnou přesností nalezl v úplné tmě dveře do pokoje. I zde už musel někdy být. Po dřevěných stěnách tu visely červené zástěny, v rohu stála knihovna, uprostřed stůl.
Vykročil k němu a podlaha pod ním zaskřípěla. Poznal známý pocit strachu z prozrazení a zastavil se. Neměl vlastně příliš důvod se schovávat. Okamžik zapátral v paměti, aby nalezl správná slova a pak zavolal: „Haló, je tu někdo?“ Znělo to velmi nepřirozeně a hrozivě, až si nakonec nebyl jistý, jestli si na řeč vzpomněl správně. Ale nikdo beztak neodpověděl, celý dům byl podle všeho úplně prázdný.
Došel ke stolu. Byla zde halda papírů, kalamář, brko a rozepsaný text o několika stranách, zřejmě dopis. „Drahý bratře,“ stálo v nadpisu. Nikdy by nevěřil, že číst je tak jednoduché. Se zájmem vzal dopis do rukou a přelétl následující řádky.
„Drahý bratře,
Dovol, abych Ti z celého srdce blahopřál ke Tvému zvolení na biskupský stolec, ve které jsem – jak jistě víš- po celá léta tajně doufal. Jak praví Písmo, Izaiáš 40,11 Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nocí, březí ovečky šetrně vede. A dále ve Slovu Timoteovi 3,1 Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu…“
Job na okamžik přestal číst a rozhlédl se okolo. Je skutečně možné, že toto psal jeho otec? Je možné, že drží v ruce věc, která mu patří? Ani po tolika letech z Joba docela nevyprchal posvátný strach, který k otci cítil, ta hrůza z jeho kamenného pohledu. Dokud žil ve vesnici, nesměl na něj ani pohlédnout – a přece znal jeho tvář až příliš důvěrně. Vídal ji ještě dlouho ve snech, vystupovala z kůry stromů, shlížela na něj z holých zimních větví. Nyní stojí v jeho vlastním pokoji a čte jeho korespondenci. Připadal si velmi nepatřičně, jakoby překračoval po léta ostře střežené hranice - a kráčel do neznáma.
Židle u jeho nohou mu nabízela měkké posezení, ale Job raději zůstával stát. Vyčkával. Byl to zvyk, který se naučil v lesích, ale tentokrát nečekal na vhodný okamžik k útoku, jako spíše sám na sebe. Tak dlouho obcházel okolo třinácté komnaty, až do ni nakonec vstoupil a našel ji úplně otevřenou, tichou, poddajnou. Kdyby se ji pokusil podpálit, nic by mu nebránilo.
Pak si vzpomněl, že v rukou ještě stále třímá dopis a chtěl jej zahodit. Oko mu ovšem v poslední chvíli ulpělo na řádku o několik odstavců níže. „Sevřel nás, bratře, strach,“ stálo zde.
S podivným mrazením v žaludku přiblížil Job dopis blíže k očím a četl dál. „To co jsem ve svém minulém dopise označil ještě jako chorý výplod mysli některých oveček a zvláště osoby nad jiné pochybné a křivé – tedy stařenky Jindrové, musím nyní nazývat jménem docela jiným. Obávám se – a prosím o zvláštní zřetel na má slova- že se v našem kraji usadil démon.
Prasata, která vedl pohůnek Broňa na pastvu do lesa, do jednoho zmizela, zatoulala se, jak Broňa vypověděl, jakoby je sám ďábel odlákal. To již jsem psal, nepsal jsem ovšem, že nakonec jedno sele nalezli napadrť rozbité o skálu.“
Job div nevykřikl, to sele viděl! Mohlo to být týden, čtrnáct dní, nebyl si jistý. Až teď si na něj vzpomněl. Stál přímo proti němu a hleděl na čerstvou kapku krve, jak stéká po černém kameni, jak se přeskupuje a nechává za sebou sotva viditelnou stopu. Pak kapka ukápla a zmizela ve skulině, víc už si nevzpomínal.
Se zatajeným dechem četl dál:
„To není všechno – psi poslední dvě nebo tři noci vyjí tak zběsile, že se nedá spát, škubají se řetězem a když jsou odvázáni, utíkají do sednice a ukrývají se pod kamny, nebo pod lavicí, chlupy zježené a u tlamy pěnu. I jiná zvířata jsou neklidná – koně nechtějí vkročit do lesa a lidé již také ne. Nevím ostatně, jakým způsobem nechám doručit tento dopis.“
Job přeskočil několik řádek až k místu, kde byl text pojednou přerušen. Stálo zde tužkou: „Lukáš 12,10 Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno. Avšak tomu, kdo se rouhá Duchu svatému, odpuštěno nebude.“
Na další stránce začínal nový dopis:
„Drahý bratře,
Píši Ti již podruhé v krátké době a zároveň v nejvyšší naléhavosti. Předchozí psaní jsem dosud neodeslal, neboť jsem nenašel nikoho, kdo by s ním byl ochoten podstoupit cestu. Doufám tedy, že dopis předchozí, který byl do Tvých rukou skutečně doručen, jeho výstražný tón a koneckonců i absence slibovaných dalších zpráv, zkrátka, že tento jediný dopis Tě přeci jen přiměje k tomu, abys podnikl nezbytné kroky.
Situace zde je den ode dne horší. Jakoby se kolem nás stahovala neviditelná smyčka, chystající se nás nakonec do jednoho zahubit. Mé ovečky jsou velmi neklidné, modlí se k Pánu, co jen mohou. Snažím se je přesvědčit, že jde o Boží zkoušku, ale abych pravdu řekl, nevím, zdal-li si s námi nezahrává sám ďábel.
Les potemněl, ve dne je slunce schované za mraky, v noci bezedná tma a zima. Zmizeli ptáci a hospodářská zvířata, husy, slepice, prasata nechtějí žrát. Včera v noci utichli náhle hlídací psi a ráno byly na jejich místě nalezeny jen utržené řetězy. Jsem neustále nucen předčítat pasáže ze Zjevení Janova. Věř, bratře, že v pravdě již nevím, co si počít.“
Psi neutichli najednou, přemítal Job, jistě ne. Jeden po druhém, tím si byl zcela jistý. A navíc v posledním okamžiku ještě docela slabě a bezmocně zakňučeli.
Dopis po krátkém předělu pokračoval:
„Jsem zdrcen. Dnes ráno nebyli k nalezení dva malí chlapci z kovářova stavení. A – je to strašné – voda ve studni páchla po krvi. Nikdo se neodvažoval napít. Na kraji vsi jsme objevili lidské stopy mizící v lese. Je možné, že za tím vším stojí člověk? Nechal jsem všechny spočítat, ale nikdo nechybí. Kdo cizí by měl ovšem zájem na tak strašlivých skutcích. Někdo posedlý?
Nařídil jsem, aby se každý upřímně vyzpovídal ze svých hříchů. Je totiž možné, že celá osada piká za činy jediného z nás…“
Job se zamyslel. Nikoli za činy jediného, neboť jako nikdy nikdo není jen sám o sobě, nejsou osamoceny ani jeho činy.
Job přeskakoval řádky a chvátal k místu, kde bylo písmo roztřesené, napsané zřejmě ve zpola nepříčetném stavu.
„Opatřili jsme dveře našich domů červeným křížem. Snad nás to ochrání. Ztratili se další dva lidé. Studna je otrávená - plná krve! Není co pít…“
O kus níže:
„Již všichni se vyzpovídali, ale nikdo z nich na sobě nenese hřích, který by byl hoden takového trestu. Jde o v podstatě běžné záležitosti, které jsem většinou věděl již dřív. Já sám se ovšem komu vyzpovídat nemám a tak prosím Tebe, bratře, vyslyš můj hřích alespoň prostřednictvím tohoto dopisu.
Tíží mne nejvíce, že již před mnoha lety mne svedla jedna hříšná žena – děvečka a já s ní počal syna. Dala mu jméno Matěj.“
Job rozčílením skoro neviděl a hledal znovu, kde skončil:
„Dala mu jméno Matěj…“
Takhle se tedy jmenuje.
„Jistě si, bratře, dovedeš představit, jaké budoucí nepříjemnosti v sobě ten malý levoboček skýtal a proto – nezapírám – chtěl jsem se jej zbavit. Ten hoch v sobě měl cosi ďábelského již od narození, avšak já jsem – hanba mi- chtěl tomuto pomoci, aby i ostatní věděli a zavrhli ho, dokud byl čas. Řekl jsem proto pohůnkovi, ať zvýrazní jeho potřísnění a on tomu děcku- Bože odpust – nalil do oka vývar z jedovatých bylin. Když mu pak oko osleplo, uvěřili i ostatní, že ďábel v něm se dere na povrch a stranili se jej, jak mohli. Několik let poté- po smrti jeho tehdejšího opatrovníka- vypudili jej dokonce ze svého společenství a on zahynul v lesích. Byl jsem tomu v tu chvíli rád..“
Job upustil dopis a dosedl těžce do křesla. Těžko říci, jaké myšlenky se mu v tu chvíli honily hlavou, nicméně brzy v sobě pocítil ohromující prázdnotu. Jakoby někdo pečlivě vybral celý jeho vnitřek a nechal jen bezduchou schránku.

Takto vyčerpán zůstal v křesle velice dlouho, dokud k němu jako ze vzdáleného světa nepronikly hlasy zvenčí. Vyskočil a opatrně přistoupil k oknu.
Na návsi stáli tři jezdci a mluvili se čtvrtým, který již z koně slezl a zkoumal jeden z křížů na domovních dveřích.
„Co to u všech čertů je?“ ptali se.
„Kam se všichni ztratili?“
„Hej!“ zaburácel jeden, „vyjděte ven a pozdravte biskupova vyslance!“
„Tím vaším začarovaným lesem jsme projeli bez úhony. Jediné co jsme potkali, byli komáři, takže jestli vás tolik vystrašili oni.. Vylezte!“
Chvíli čekali a pak se opět obrátili k sobě.
„Nikdo tu není,“ slyšel Job.
Další z jezdců slezl z koně a společně s prvním, již opěšalým, se vydal ke dveřím klerikova domu.
Job cítil, jak se mu znovu rozbušilo srdce a spěchal, aby unikl zadním vchodem. Vyběhl z místnosti a po tmavé chodbě klopýtal do hloubi stavení.
Konečně nahmatal kliku, otevřel…před ním stál ďábel. Měl dlouhé bílé vlasy, zacuchané a plné větviček, oči tmavé a zapadlé a nad čelem dva mohutné býčí rohy.
Job vykřikl a ohnal se rukou. Ďábel v tu chvíli naráz zmizel a na zem se rozsypalo množství malých střepů. Zrcadlo!
„Hej!“ ozval se zezdola pobouřený hlas, „Je tu někdo?“
Job se přitiskl ke zdi a pomalu se svezl na zem. Takže on..
Těžké kroky stoupaly po schodech.
Job si vzpomněl, jak tenkrát v lesích opustil svou mysl a nalezl sám sebe ve svých rukou. A jeho mysl.. nechráněna již jeho rozumem..Byla to nenávist, co ve skutečnosti k lidem cítil, co také jiného. Nenávist za všechno, co mu způsobili.
A pak, odkudsi z hlouby tmavých lesů přišel On a způsobil, že znovu nalezl osadu, kde se narodil. Anebo nepřišel, ale narodil se přímo v jeho hlavě a zůstal, dokud dílo nebylo dokonáno. Na ty dva malé nevinné chlapce si docela dobře pamatoval. Byli jak ti psi- než umlkli, v posledním okamžiku ještě docela slabě a bezmocně zakňučeli.
„Je tu tma jak v ranci!“ zanadával hlas jen několik metrů od Joba. „Rozbilo se tu někde sklo, slyšels to?“
Job vyskočil a vběhl do dveří. Tmavá místnost, jediné okno, žádné dveře. Jeho pronásledovatelé mu byli v patách. „Stůj! Kdo jsi?“
Job se vrhl proti sklu a v záplavě střepů dopadl na tvrdou zem. Rychle však vstal a podél zdi utíkal k lesu. Teď jej zahlédli i zbývající jezdci na návsi a vyrazili za ním. Job se schoval za rohem.
Cítil se příliš slabý. Společné s Ním jej opustila i všechna síla. Napadlo jej, jestli to tenkrát byli skutečně jeho ruce, které mu pomohly přežít. Ale času nebylo již moc. Zavřel oči a pokřižoval se.
Za rohem zesílil dusot kopyt a jezdci se přehnali okolo. V první chvíli si jej nevšimli, a tak získal trochu času aby vyrazil a utíkal zpět na náves.
Zde se po pár krocích střetl se zbývajícími muži, kteří právě vybíhali z klerikova domu a věnoval jim krátký pohled. Viděl zděšení, které je zachvátilo a viděl, jak v hrůze ustupují dozadu a zdvihají ruce. Jezdci ovšem již zpozorovali, kam jim unikl a otáčeli koně.
Job utíkal rychle, jak jen mohl a věděl úplně přesně, co chce učinit. Cítil, že je to jediná možnost která mu ještě zbyla. Proběhl znovu mezi domy a konečně ji uviděl. Studna. Jediný způsob jak naplnit smířlivě svůj osud.
Jenomže jezdci byli rychlejší a dostihli jej ještě dříve. Jeden z nich jej úderem do zad povalil a pak nad ním oba zůstali stát. „Tak mluv, co se tady stalo?“ přikazovali, zatímco se Job sbíral ze země. „A kam se všichni ztratili?“
Když se Job napřímil, bylo chvíli ticho. „Kdo jsi? Ďábel?“ zeptal se konečně první z nich a nastavil proti němu kříž, který měl na krku. Job nic neřekl, jen zvedl ruku, aby se rozestoupili. Ale jezdci neposlechli a ten který se předtím tázal teď chvatně natáhl samostříl. „Poklekni a modli se!“ pravil.
„Poklekni a modli se,“ to byla jediná slova, která kdy slyšel od svého otce. Tentokrát však neuposlechl a vykročil vpřed. „Varuji tě!“ křikl jezdec, jak v tu chvíli dovedl nejjistěji. Ale Job neslyšel, prošel mezi boky koní a pokračoval ke studni. Jezdec se samostřílem váhal, ovšem druhý na něj kývl a tětiva zadrnčela. Job klesl v kolenou. Mezi lopatkami mu vězela šipka.
Byla to ošklivá rána, ale Job cítil, jak mu skrz ní do těla proudí dosud nepoznaná svoboda. Obdařen silou tohoto poznání se znovu postavil na nohy a došel až ke studni.
„Stůj, Ďáble!“ hřímal za ním hlas. „To tys to všechno způsobil?“
Job se opřel o zídku a pohlédl zpříma na oba jezdce.
„To vy,“ řekl a vrhl se přes okraj.

---