Dva dny

DVA DNY Přichází konec známého světa a doba naprosté tmy. Jdu městem a mou tvář oslňují paprsky světla. Pozoruji jeden z posledních západů slunce na této planetě. Má shrbená postava usedá na zbytky trávy. Celý svět blázní a já tu jen sedím se zkříženýma nohama a pozoruji tu zářivou nádheru. Je to snad smutné, ale jsem asi jediná, co se nechce ukrýt před pravdou. Je to snad tím, že věřím v nekonečnost mé duše a nikdy bych se nenechala zaslepit touhou po posledním zvráceném potěšení. Zdá se mi, že i slunce spěchá za obzor, aby se už nemuselo dívat na svět, který prohrál svou nejdůležitější bitvu. Co se to s námi vlastně stalo? Zjišťuji, že možná nic. Možná je tohle přirozený vývoj. Různé druhy živočichů se kolem nás střídají od nepaměti. Natahuji ruce proti sluneční záři a vzpomínám. Vzpomínám na dobu, kdy jsem ještě žila v naději, že se náš konec podaří změnit. Se slzami v očích přiznávám, že se moje vzdušné zámky rozplynuly. Moje naděje i láska zahynuly s posledním stromem na téhle modré a nešťastné planetě. Je tma. Obloha se zbarvila do fialova a s posledním světlem vymizely i zábrany snad všech obyvatel této planety, které byly tak dlouho skrývané pod maskou slušnosti. Lidé se teď podobají spíše zmatenému a agresivnímu davu než jakékoli společnosti z minulosti. Tak nedávné až mě zabolí u srdce. Nikdo si nedokázal představit, co se stane, až do okamžiku, kdy bylo pozdě na záchranu. Začíná být zima. Třesu a já nemám kam jít. Mám strach se ukazovat mezi lidmi a utéct z města nemohu, protože by mne v té poušti čekala smrt a….a já mám ještě jeden den. Musím najít teplo i v chladné temné noci. „ Stát, dál nikdo nesmí,“ zavolá na mne jakýsi podivný hlas. „Nechte mě projít, já jen nechci zůstat stát,“ nepochopí mne. Nechápe mou touhu, která je silnější s každou vteřinou, která nás dělí od jisté a nesmyslné smrti. „Tak jděte zpět! Tohle je moje. Všechno kolem je moje!“ ten člověk zjevně nechápe, že zítra v tuto dobu již nikdo nebude mít nic a nikomu nic nebude chybět. „Musím jít stále kupředu, dokud nenajdu okraj města, prosím, nechte mě projít. Já…,“ nemá to cenu. Obracím se lehce vpravo a odcházím. Snad dojdu klidu. Nemohu se zbavit pocitu strachu, že se nedožiji rána, a já bych tolik chtěla zažít poslední svítání. Poslední ranní vánek. Víc nám toho nezbylo. Nezbylo nic. Nic z té nádhery, která utvářela tuto planetu a byla vždy obdivována básníky. Zase pláču. Všechna nenávist se s těmito kapičkami dostává z mého těla. Mám ráda slzy. Jsou tím nejčistším projevem radosti i smutku. Usmívám se přes závoj mlhy na každého, kdo mne míjí. Nikdo mne ani nepozdraví, nikdo nemá v těchto hodinách právo to vyžadovat, já vím. Ale přece nezáleží jen na tom, že jeden okamžik ukončí naši existenci a pak….. co vlastně bude potom? Vcházím do podivných míst. Hoří tu nekončící ohně, způsobené pravděpodobně uměle vyvolanou silou. Zdá se, jako by se plameny ani nedotýkaly země, hm, tedy vlastně toho, co z ní zbylo…mrtvý štěrk. Ty načervenalé plamínky nepálí. Vstupuji do oranžového světla. Mé tělo se ztrácí v návalu kouře. Jsem první člověk, který se bez bolesti dotýká ohně. Stojím tu na prahu smrti uprostřed záplavy jménem nekonečno. Oheň, můj věčný přítel, mi otevřel svou náruč. Vše je pryč. Cítím jako kdyby se mne někdo dotýkal, ale nikoho nevidím. Mé ruce se stále třesou, ale chlad již dávno zmizel. Poprvé jsem si všimla, jak jsou mé paže vyzáblé. Celý život jsem na ně byla pyšná, celý život jsem věřila, že tyhle ruce mohou něco změnit, a ono nic. Začínám se točit a rozhlížet se kolem sebe. Svět ubíhá rychleji a rychleji a cítím zvláštní radost. Já jsem šťastná! V tenhle okamžik chci být šťastná, vždyť jsem celý svůj život žila podle svých představ. Nikdy jsem ničeho nelitovala a ničeho nelituji. Nemohu a proč bych taky měla? Mám si snad něco vyčítat? Mám se teď měnit?Ne! „Běž odtud!“ varuje mne mužský hlas. „Proč?“ zeptám se naivně. Asi si zahrávám. Muž se na mne podívá pohledem vraha a já nemám ani čas utéct. „Jak chceš. Mám poslední možnost si užít…,“ ten člověk má zlost. Obratně mi zkroutí ruce za záda a vytahuje nůž. „Co to děláte!?“ Kousnu ho do chlupaté paže a vzpomínám na pubertu, kdy jsem se prala každý den s bratrem. Pár chvatů si ještě pamatuji. Útočník leží na zemi a já mám nečekanou možnost rychle zmizet. Lidé jsou různí. Jdu prázdnou ulicí a z mraků, které mi zkazily výhled na hvězdnou oblohu, začíná padat déšť. Je to poseldní šance. Je to poslední šance, kdy se očistit. Nikdy před tím jsem se dešti neoddala tak, jako teď. Poslední možnost využiji doslova do poslední kapky. Všechno jednou zmizí a i tato náhlá studená vláha mizí v temnotách minulosti. Minulost. Dnes je všechno minulost. Žádný z okamžiků, které se staly již nemají význam. Teď ani za pár vteřin. Nikdo se neohlíží zpět. Už to není potřeba. Snad proto je momentální chaos pochopitelný. Ne… tohle nemohu nikdy pochopit. Slyším podivnou hudbu. Znám ji. Pochází z dob, kdy mi bylo tak kolem šestnácti. Vynořují se další vzpomínky. Vidím tváře mých přátel. Smějí se, jsou šťastní. Bavím se s nimi a jsem zase doma. Štěstí, cítím zase štěstí! Jsou to zvláštní chvilky naplněné vzpomínkami, které se stávají skutečností. Pro mne ovšem. Nevím jak je to možné, ale žiju. Jsem schopna cítit a vnímat život to co bylo dávno prožito. Po dlouhé době se cítím jako kdyby neexistovalo nic špatného. Vím, že to jsou jen představy, ale tohle je poslední noc. Tak proč ne? Mám na to plné právo. „Noc splněných přání,“ křičím do noci a směji se. Svět je přece nádherné místo! Má cenu žít i v tento poslední den. Přepadá mne smutek. Asi bych nemohla žít s vědomím, že by moje dítě nemělo budoucnost. Já mohu být spokojená, ale je tu množství lidí, kteří nemají nic za sebou, nemají na co by v tuto noc vzpomínali. Nemají to šťěstí. Začnu utíkat. Utíkám po vylidněných ulicích a prosím osud, abych mohla zapomenout na lidské neštěstí. Běh mi pomáhá. Je úžasně osvobozující. Vše je opět v pořádku, ovšem kromě mých plic. Usmívám se do větru. Zase cítím vůni květin ve svých představách. Vracím se do dětství na nádhernou louku. Je brzo ráno a čekám na první paprsky světla. „Kdyby mě tak viděla máma,“ šeptám a lehnu si do mokré trávy. Další sen. Je mi skoro líto, že nemohu zůstat na té louce. Ono opravdu svítá. Je to nádhera. Šedivý svět naposledy vítá úsvit. Je to tak nádherné a uklidňující. Cítím se skvěle. Slunce mne pálí do obličeje. Tančím v záři krásného slunečního svitu. Slunce mi nabízí svou náruč. Já ji přijímám. Dokonce s láskou. Miluji slunce a jeho teplo. Chci poslední hodiny prožít se sluncem. Je to asi zvláštní, ale tohle je neopakovatelná chvíle. Slunce se stále koupe v ranních červáncích, ale jistě již uběhlo pár hodin, zatím co jsem spala. Teplé paprsky mi hladí tvář. Nemám chuť vstávat. Už nechci nikam jít. Chci umřít zde. Na tomto místě, kde mne bude doprovázet slunce. Usmívám se. Slunce má přívětivou tvář. Bylo s námi tak dlouho! Ležím se zavřenýma očima a kroutím si vlasy. Vidím nad sebou modrou oblohu. Je tak krásná. Lidé se na ni dívají s takovým respektem již po tisíce let. Dotkla jsem se ohně. Můžu se dotknout samotného nebe? Mám zimnici.To ten déšť. Nevím jestli mám být za tuto změnu vděčná! Ne, nebudu se hýbat. A proč taky. Stejně by mi nikdo nepomohl. Tak si tu budu ležet jen tak. Je zvláštní, že necítím hlad. A to jsem naposledy jedla před dvěma dny. Však toho taky moc necítím. Chce se mi opět spát. Jsem tak unavená… „Vstávej!“ přísný hlas patří ženě, která se mnou náležitě cloumá. „Nechte mne být,“ chraptím. „Nemůžeš ležet na poledním slunci s takovou horečkou.“ Ta žena mi chce asi pomoct, ale proč? „Chci zůstat tady, prosím,“ já už se rozhodla. „Tak dobře, toto místo je opravdu krásné,“ kývne a já si ji mohu trochu prohlédnout. Je hodně stará. Jediné, co čas nezměnil jsou její oči. Modré jako obloha nad námi. Opět zavírám oči a jsem naráz v jiném světě. Je mi v něm dobře. Ležím ve svém dětském pokojíku a maminka mi nese sušenky. Moje oblíbené. Z očí mi stékají slzy, které nebyly nikdy prolity. Jsem ráda, že se nedožila současného světa. Bylo by jí smutno. Probudím se ze svého snění. Žena odpočívá vedle mne. Ona se dožila konce. Vidím v ní svou maminku. Vypadala by určitě jako ona. Ustaraná paní, která neztrácí naději ani v těžkých chvílích, které nastaly. Slunce má sytě červenou barvu. Konec se již blíží. Ruce se mi třesou a doufám, že svůj osud přijmu s patřičnou důstojností. Jsem smířená se smrtí a nemám se čeho bát. Vím co se děje. Nejsem z těch, kteří odejdou v nevědomosti. Začíná být až nesnesitelné horko. Ta paní klidně oddechuje. Nebudu ji budit. Dívám se na ten zapadající zářivý kotouč a chci ho vyzvednout zpět na oblohu, aspoň pro tu starou paní, která spí opodál. Pokud překročí práh obzoru, zahyne a my spolu s ním. Jeho západ je delší než obvykle. Mám pocit jako by tušil, že něco není v pořádku a hledal odpověď. Netuší, že ji zná jen mrtvý učenec, který nás stačil pouze varovat. Zbývá jen pár chvil. Paprsky mne opět hladí po tváři a dávají mi sbohem. Natahuji paži směrem ke slunci. „Zůstaň,“ zašeptám se skolněnou hlavou. Už je vidět jen nepatrný srpek slunce a jeho poslední dotek pohasíná…

---