pozorovatel & lojza are back

„Podělanej telefon, podělanej telefon!"

Běhal jsem po bytě jako splašený a marně se snažil nalézt svého komunikačního miláčka s extrémně silnou vibrací.

Že já si jej vždycky položím na to nejdebilnější možné místo. Jako posledně... když jsem se vracel ze srazu příznivců molekulární jaderné fyziky...

Zastavil jsem se, napočítal do jedné (pro uklidnění) a rozhlédl se po pokoji.

„Ty blbečku blbej," neodpustil jsem si drobnou osobní poznámku a vydal se směrem k poskakujícímu polštáři.

„Haló? Kdo je tam?"

„Čau Lojzo," ozval se v telefonu důvěrně známý hlas. „Tady pozorovatel."

Ihned mi bylo zřejmé, že se NĚCO událo. Pozorovatel mi nikdy nevolal v tuhle brzkou ranní hodinu. A vůbec... Pozorovatel mi do té doby nikdy nevolal. Vždycky mě kontaktoval přes poštovní vlaštovku.

„Děje se něco, pozorovateli?"

„Děje! A moc! Musíš přijet! Hned! Je to nezbytné!"

Zvláštní...

...zvláštní, že jsem se tehdy na nic neptal a pozorovateli všechno odkýval. Jeho naléhavý hlas mě naprosto přesvědčil. Bylo mi jasné, že se přihodilo něco velkého. Něco fakticky velkého. Něco většího než Ajfelofka.

„Dobroš, tak já už vyrážím."

To byla má poslední slova před odjezdem.

Rychle jsem popadl svůj růžový kufr a pustil se do nejúspornějšího balení. Růžový kartáček na zuby s růžovými štětinkami, růžový hřeben, růžový ručník, růžové brýle, růžové spodní prádlo a růžový radiánometr na měření radiace.

...

„Kurnik, to mám ale štěstí."

Ihned jak jsem se doplazil na "vlakové", dorazil do stanice přímý spoj do Prahy. Střelhbitě jsem si opatřil lístek pro skupinku (pro skupinku to vždycky vyjde levněji) a naskočil do vagónu s uhlím.

...

Cesta byla dlouhá, místy trnitá. Avšak nic, co by se nedalo přežít.

...

Na pražském hlaváku mě již očekával pozorovatel. Evidentně jím cloumala nedočkavost. Přešlapoval z místa na místo a broukal si pod nos: „Jsem delfíííín v akvááriju."

„Tak už jsem tu!" vykřikl jsem z plných plic.

Pozorovatel se nijak nepřetvařoval, objal mě kolem pasu (jsem vyšší postavy) a nahlas si ulevil: „Díky bohu! Už jsem myslel, že tě neuvidím!"

Tohle chování mi bylo podezřelé, a tak jsem nijak nelelkoval a začal se pídit po příčinách. „Zdržel jsem se v Brně, kde museli odstavit pár vagónů s briketami. Ale to je teď nepodstatné... Řekni mi všechno, co se přihodilo. Proč jsem musel opustit stokomínovou Ostravu a tak dále. Chci vědět všechno!"

Pozorovatel ihned zvážněl - sundal si klaunovský nos a na tvář si nasadil takový ten výraz ve stylu "Jestli něco neuděláme, tak všichni umřeme".

„Mám problém..." spustil pomalu.

„Zase tě uhodil sTVn?" pokusil jsem se urychlit proces vybarvování.

Můj dobrý kamarád mávl rukou: „Ne, ne... sTVn tu stejně ani není."

„A kde je?"

„Na nějaké Bílé pouti. Snad růži z papíru mi tam chce vystřelit."

„Aha...," pokýval jsem uvědoměle hlavou, „takže tě obtěžuje někdo jiný?"

„Ne..."

„Že je to chroustrock?!"

„Ne, ne, ne..."

„Nugátová? Tisk? G_B_Šou? Petr_Pán? KayTea? Zboura? Karate_Kid_A?" Samo sebou, že jsem se snažil eliminovat výčet možných adeptů.

„Ani jeden z nich. Špatně jsi mě..."

„Tak už jedině Lyryk!" nenechával jsem se odbýt.

„Lyryk??? Kdo je Lyryk?"

„Ty neznáš Lyryka?" vytřeštil jsem oči.

„Jó... možná... Jó, už vím! Spejbl a Hurvínek a ten jejich hafan? že jo?"

„No," polknul jsem, „doufám, že to pochopí..."

Pozorovatel mě pak chytnul za rameno a naznačil mi, abychom se přemístili na jiné místo. Někam, kde nebude tolik lidí a tak velká koncentrace čistého vzduchu.

Po nějakých patnácti minutách jsme skončili tam, kam nás to vždycky táhlo... Na dámských záchodech.

Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu: „Jseš si jistý, že nás tu nikdo neuslyší?"

„Jakékoli slovo, které z našich úst vypadne, bude pohlceno methanem."

„Chytré," uznal jsem.

Pozorovatel pak nijak nemeškal a počal dění posouvat dále. „Ale teď už k věci," odkašlal si, „chci ti říci... tedy krom toho, že chci vyrůst a že bych byl velmi šťasten, kdyby revolvery byly takové jako dříve... že se naše přední linie již formují a že je jen otázkou několika hodin, než to celé vypukne."

Žádný div, že mě pozorovatelova slova "lehce" překvapila. Tak rychlý vývoj jsem vůbec nečekal. „To už... jako... dneska???"

„Ano. Dnes. Ve 20:00."

„Ovšem... to je zrovna nominace v Big Brother a tu bych chtěl..."

Pozorovatel byl ale neoblomný. „Lojzo, já si nemůžu dovolit žádný odklad. Byť o jeden den. Koupil jsem ty gumové medvídky ve slevě a právě dneska jim vyprší spotřební lhůta. Jestli chceme učinit naše životy růžovějšími, musíme to provést dnes večer. Nikdy jindy! Chápeš?"

No co mi zbývalo... znovu jsem pokýval hlavou.

„Takže dnes se to stane. Buď připraven."

„Budu," řekl jsem polohlasně a hned vzápětí dodal: „dnes vypukne revoluce..."

A nezůstane jen u růžového Písmáka a Bazooky!!!!!!!!!!

Bum bác.

(pokračování příště)

(za rok, za dva... až zase někomu slíbím, že napíšu něco ujetýho)