Nouzový sloupek o internetu

Jak by v dnešní době napsal Karel Čapek sloupek o internetu? Vážení, ačkoli to bude znít velice podivně, tak to vím zcela přesně. Stačí si představit jak takové sloupky v novinách obvykle vznikají. Je 22 hodin, už dvě hodiny po uzávěrce a na úvodní stránce zítřejšího vydání se stále blyští bílá prázdná plocha. Toto volné místo vás deprimuje. Představa, že ho nestihnete v co nejkratší době zaplnit je asi něco tak nepředstavitelného, jako kdyby zítra nemělo vyjít slunce. A to už se měl zítřejší plátek tisknout. Já se nyní nalézám v situaci podobné, pouze je o dvě hodiny více a musím do zítra zaplnit tento mě deprimující prázdný papír.

Věřte či ne, v dobách Čapkových byla situace naprosto stejná. Když se něco muselo okamžitě udělat, tak to prostě někdo udělat musel. Historie se už zpětně neptá na to, že autorovi těchto řádků jako na povel vypnula schopnost přemýšlet, ačkoli kdykoli jindy by z fleku mohl psát o internetu jako novém médiu, které přináší spoustu nových informací a s klidným srdcem dokáže nahradit média „stará“ jako jsou televize, rádia či noviny. Nebo by se mohl rozepsat o internetu jako nové formě komunikace, která dokáže přinášet spoustu radostí i strastí. Mladí lidé vítají tento způsob jako nezávazný, nespoutaný a přitom jednoduchý. Psát rozpravy o tom, jak internet přináší nové možnosti pro mladé a nadané lidi by bylo to poslední, s čím by měl pisatel sebemenší problém. Internetová horečka je sice již nějakou dobu za námi, ale takový malý pohled do minulosti s nadhledem by se na toto místo také hodil. Mám pokračovat? Myslím, že není třeba...

Dnešní novinář dokáže napsat text zabývající se tématem ještě mnohem odbornějším a hlubším, kterému většina čtenářstva ani porozumět nemusí. Stejně tak dokáže tento text zjednodušit tak, aby mu publikum schopno porozumět bylo. Pokud má potřebné znalosti a čas, může polemizovat na jakékoli téma. Pokud nemá ty znalosti, dokáže to s o něco větším úsilím zamaskovat tak, aby menší erudovanost patrna nebyla. Chce to jen ten čas.

Ručičky tikají stále stejně nemilosrdně, úkol zaplnit zbylé místo mu tak jako tak nikdo neodpáře a on prostě musí, a ono to ale nejde... Pak může s povděkem kvitovat, stejně jako v tomto případě já, že ačkoli jsem se do žádné látky přespříliš neponořil, mám již dostatečný kus toho původně deprimujícího cáru zaplněný.

Karel Čapek o těchto nouzových výplodech říkával, že jsou u obecenstva nadmíru oblíbeny. Že prý prozrazují ty nejhlubší kouty spisovatelovi duše. Upřímně nemám zdání, co tento útržek vypovídá o mém duchovním stavu a jaký názor na tento rychlokvašný výtvor bude mít vy, moji čtenáři, v každém případě bych vám jako přílohu k mé práci přiložil dílo podobné, i když svou kvalitou bezpochyby několikanásobně převyšující můj dnešní výsledek.

Karel a Josef Čapkovi:  Nouzový sloupek

Lidové noviny, 22.1.1923

Co je to sloupek? Sloupek je to, co tady následuje. Je to tištěno v Lidových novinách vždy šikmým písmem, aby byl zdůrazněn obzvláštní význam těchto sloupků vůči ostatnímu obsahu politickému, národohospodářskému, kulturnímu i ze soudní síně. Sloupek je také již proto velmi důležitý, že vychází každý den jako slunce. Kdyby nevyšel, byla by na světě tma.

Co je to sloupek nouzový? Sloupek nouzový je takový sloupek, který nezbytně musí být napsán, aby vyšel, a aby tedy nenastala na světě tma. I musí se tedy honem napsati sloupek, který je s velikým důmyslem zhotoven třeba z ničeho, nebo z látky velmi řídké, která se musí šikovně roztáhnout, aby vydala na příslušný kus sazby. Z těchto nouzových látek vznikají pak ony sloupky nouzové, jež jsou u čtenářstva velmi oblíbeny, neboť jsou nejkrásnějšími důkazy pisatelova vtipu, a jeho obzvláštní bystrosti a pohotovosti; ba může se takřka říci, že odhalují pisatelovu duši, neboť vpravdě bývají vyráženy z nejdivnějších záhybů jeho duše, jsouce plně duševné, nemajíce se sloupkově nevydaným vnějším světem vlastně už nic společného.

Tak jako třeba dnes se to přihodilo, že brněnská redakce telefonuje redakci pražské, že naléhavě potřebuje sloupku. Zde v Praze však, přisámbohu, žádného sloupku není, a zdá se v této chvíli, že na celém světě není, nikdy nebylo a běda, snad i nebude ničeho, z čeho by bylo možno udělati sloupek. Tato strašlivá situace je pak onou situací, v jaké béřou původ nouzové sloupky. Vznikajíť právě z chaosu, tak jako kdysi vesmír, jemuž i Lidové noviny i jejich milení čtenáři vděčí za svůj původ.

Jelikož Brno na sepsání tohoto sloupku v zájmu všeho tohoto vesmírného čtenářstva velmi naléhá, aby byl v době nejrychlejší zhotoven a dodán sloupek, zasedli na tuto naléhavou práci dva Čapci, doufajíce tímto způsobem rychleji býti hotovi. Vězte tedy, že toto jsem psal já, Čapek I., a že vidím, že už jsem napsal slušný kus rukopisu, aniž bych musil vytahovati vetché a odložené, ba ani ne nouzové látky. Ba naopak, na sloupky je tolik nápadů, že by jich v tomto čísle mohlo vyjít třeba šest i více, a ještě bychom nebyli vyčerpáni ze všech pozoruhodných věcí, jež by zasloužily dovedné odborné úpravy, obecné pozornosti i podivu.

Tedy co se mne týká, mohl bych se tu třeba rozepsati vhodně o tom, že třeba konec masopustu je přede dveřmi; mohl bych třeba psáti o dveřích, o dveřích které vržou, nebo třeba nevržou; ale mohl bych psáti velmi dobře třeba také o vrzání; vrzání je věc, o níž dosud málo bylo psáno, věc opomíjená a povržená, jíž si dosud skoro nikdo nepovšimnul, neboť ostatně vrzání je dost nepříjemné. Mohl bych psáti sloupek i o věcech nepříjemných, jichž je na světě až dost, a mohl bych udělati sloupek i o tom, co to je, když je dost. Je to skoro vždy dobré, když je dost. Přeji každému dost, neboť s uspokojením pozoruji, že mám na sloupky nápadů dost. Rád uvidím, kolik jich má tuhle doleji Čapek II. Možná že nemá zrovna žádný nebo se akorát zmohl jen na jeden. Jestli má jen jeden, mohl z toho napsat sám celý jeden sloupek a nemusili jsme psát oba dva. Posuďte sami.

(Čapek II.) Mozkový ústroj je zvláštní. Řádný, zdravý, libový mozek se neustále - krom spánku a vlastně i v něm - něčím zabývá, o něco se zajímá, něco rozkousává, mele a zpracovává. Ale dejte mu rozkaz: teď něco mysli a pověz to - a v té chvíli se mozek zastaví. Přestane myslet. Nic neví. Stojí a mrká, tváře se, jako by usilovně chtěl pochopit, co divného se na něm chce.

Je jakási ostýchavost myšlení. Vidíte děvčátko; jde - tančí, nožky mu hrají, ruce letí, celé tělo jiskří pohybem. Ale pak mu povězte: Jářku, děvčátko, tvá chůze je tanec, tvé ruce jsou písnička - nu honem, udělej ještě několik pěkných kroků, ano? Tu stojí děvčátko, vázne, červená se; má nožičky najednou přilepené k zemi, ruce jí překážejí, a ani neví, jak to udělat, aby se to vše vůbec hýbalo. Nejde to. Na rozkaz to nejde. Ale poručte děvčátku: Je tělocvik; tak tedy vpravo v bok, pochod, jedna dvě, jedna, dvě. A jde to. Jedna dvě.

Poroučet lze vlastně jen mechanismu; nikdy bezděčné, z nitra se deroucí akci, ať je to myšlení, nebo tanec. A proto je třeba zmechanizování, kde je třeba poslušnosti; proto je tolik třeba zmechanizovat mladá těla na vojně a mladé mysli ve škole; proto my muži se mechanizujeme odbornictvím a profesionalismem, aby naše mozky poslouchaly a fungovaly jako stroje. Tvořivý zapisovatel by byl špatný zapisovatel; tvořivý krejčí by špatně sešil kalhoty, i když by dobře vybásnil nádherný šmyk-šmyk nůžkami. Tvořivý mozek je jankovitý. Praxe potřebuje mechaničnosti, protože potřebuje pohotové a hladké poslušnosti.

A hle, ani jsem se nenadál a rozepsal jsem se: jedna dvě, jedna dvě. Není-li to tanec lehkých rukou a nohou, spokojte se s tím, že to je aspoň marš; za dvacet minut jsem došel, jedna dvě, dokonce až na druhou stránku.