Dusot

Pár podzimních lístků, pár koster stromů, pár smutných očí a trocha fantazie...

Dusají lesem kroky vrstvou listí,
znějí dutě,
před slují se zastavily.
Hvizd.
Smýká se po zemi
tělo.
Had hebce šustí
suchou kůží,
ozvěnou se vrací strach.
dusá ticho lesem,
buší do spánků.
Zní to dutě
jako prázdná naděje.
V hvozdě stojí čas.
Sykot.
Až příliš krásné oči -
a zelené, tak neuvěřitelně
zelené -
Kmínky zornic
upřeny na osobu.
Pánovitě shlíží
do zraků serpenta.
Tichý pískot
(jako vítr v soutěsce)
a plaz se zavlnil
nevinně jako obilí.
Zazněl krok zpět.
"Ne!"
Vzduch protnula bolest
a hadí zuby.
Dusá paměť sluje,
něžné oči
tiše pozorují tmu.
Strach si neochočíš.

---