Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seX. a polámané hole.
Autor
pekylau
Pozoruji ho již delší dobu. X. se zálibně dloube v nose a s naprostou samozřejmostí si pochutnává na jeho obsahu, jako na největší delikatese.
´´Necháš toho!´´ vyrušuje mne z poutavého divadla pohoršený výkřik. S objektem mého pozorování to ani nepohne. Můj pohled se však překvapeně stáčí ke stolu u okna. Tak tak stačím zahlédnout pohlavek, přistávající na hlavě asi osmiletého caparta. ´´To se dělá? Dloubat se v nose a ještě u jídla? Fando, řekni mu taky něco. A nehrb se u toho stolu. No jako tatínek...´´
Moje pozornost se vrací od obvyklého vychovávacího procesu zase zpět. Právě včas. X. si cpe oběma rukama nudlový salát do široce otevřené pusy a z očích mu svítí spokojenost. Majonéza stéká na modrou košili, bílý ubrus a slastné pomlaskávání vypovídá zcela jednoznačně o kvalitě místní kuchyně.
.
´´Nenimrej se v tom a dávej pozor, ať se nepocintáš. No vidíš, vždyt to povídám...´´
Nečekaje na další pohlavek, obracím se zpátky k X.. Kde je? Místo s majonézovým ubrusem je prázdné. Aha, támhle za závěsem. S napjatým výrazem se přibližuje zezadu ke své kamarádce a s hlasitým ´´baf´´ jí přetahuje svého kulicha přes hlavu.
´´Nikam. Tady budeš. Nejsi nikde na hřišti. A nedívej se tam. Slyšíš? Ještě bude moučník...´´
X. se s kamarádkou přetahuje o kulicha a oba se smějí jako smyslů zbavení. Muž menší postavy se rozvážně zdvihá od vedlejšího stolu a s hranou přísností ukončuje tu rozesmátou přetahovanou. ´´Tak už dost krasavci.´´
´´Koukej ten větrník dojíst. Víš kolik to stálo?´´
Mezitím se X. už zase nacpává salátem a zdá se, že to je pro něj v téhle chvíli jediná důležitá věc v celém univerzu.
´´No to ti to trvalo. A jdeme. Ještě koupit ten svetr...´´
No a právě ve chvíli, když už lámu poslední z pověstných holí nad osudem převychovaného jedináčka a do nebe vyzdvihuji volnost zdánlivé nevědomosti, dochází kluk, loudající se za svými programátory na úroveň X. a já pozoruji, jak se z jeho zamračeného obličeje vyplazuje jazyk. X. se nedává zahanbit a jednoznačným gestem pravého ukazováku odráží první útok. A pak už to jde ráz na ráz. Grimasa zleva, grimasa zprava za hlasitého smíchu všech přítomných. Až rozzlobená matka ukončuje propojení dvou světů, loučících se ´´cool - pozdravem´´ hodným Eminema.
Trochu zahanbeně sbírám všechny ty předčasně polámané hole, X. mává za odcházejícím klukem a stejně jako my ostaní určitě nevnímá to
´´pojď už a nedívej se tam.´´