Zima

Cítil jak mu na hlavu dopadají další vločky. "Zase to začalo", pomyslel si. Velkoměsto okolo něj žilo dál, ale pro něj jako by se čas zastavil. Byla tma, lampy města blikaly a ve větších ulicích pobíhali poslíčci s balíčky, v luxusních autech projížděli podnikatelé v oblecích šitých na míru s kufříky na zadních sedadlech, zamilované páry vycházely z kin a restaurací. Seděl a sníh ho pomalu pokrýval, sledoval všechno okolo sebe, ale on sám jako by tu pro ostatní vůbec nebyl. Byla to jen hromádka hadrů zasypaná vrstvičkou sněhu. Přemýšlel, rovnal myšlenky, vzpomínal a hodnotil. Už několik dní se jen tak potuloval po městě, zkoumal ho.
Zima jako by se ho ani nedotkla. Po celém městě umírali bezdomovci zimou když se tiskli k čemukoli, co alespoň trochu hřálo a nalévali se levnou kořalkou, ale on se tu jen procházel, posedával, pozoroval. Zima jako by pro něj vůbec nic neznamenala. Zvedl se a oklepal kabát od sněhu. I přes tohle všechno působil jakýmsi způsobem elegantně, neztratil nic z toho, jaký byl před týdnem, vlastně ano, něco se ztratilo, něco z něj. Rozhlédl se, stále jako by ho nikdo ani neviděl. Jen jedna anonymní postava ve zmatku ulice. Za dalším rohem zahnul doprava, díval se na zem ale přesto věděl o všem okolo něj. Na druhé straně ulice se právě loučil chlapec s blondýnkou, kterou tu noc poznal na baru o dvě ulice dál. Netušila, že jakmile vejde do vchodu, on bude chtít přejít silnici a chytit taxi, opilý řidič ho ale smete s sebou a její Kulíšek bude až do smrti připoután k vozíčku. Na druhém konci města zatím zemřela stará paní na infarkt.
Pokračoval stále rovně, smrt, štěstí, láska, nenávist...to všechno jako by přímo viděl okolo sebe. Možná sám ani nechtěl, ale všechno jako by proudilo od ostatních přímo do něj. Sám v sobě ale cítil jen temnotu a touhu sledovat a poznat všechno okolo sebe. Chlapec který šel proti němu přemýšlel o sebevraždě, o pár bloků dál se ale zhroutil brekem na zem a po hodině se vrátil domů, kde ulehl do postele. Jeho bývalá dívka zatím doma obvolávala kamarádky aby uspořádala party a oslavila svobodu a její rodiče se o pokoj dál hádali o půjčce na nové auto. Celé měso jako by se stýkalo v jednom bodě. A tím byl on.
Otevřel dveře a začal stoupat po schodech. Proč jet výtahem? Času i sil měl dost. Procházel okolo bytů. Z jednoho se ozývalo hekání a šlehání biče. Kdyby tak věděli, že za devět měsíců se jim narodí dítě. Bude mít srdeční vadu. Vedle spali a šestiletému chlapečkovi se zdálo o tom, jak letí vesmírem v obrovském lesklém raketoplánu. Jednou ale bude pracovat jako politik. V osmém patře skupinka puberťáků ohřívala na lžičce heroin, za několik minut ale vybuchne zapalovač a celá dávka skončí rozprskaná všude po místnosti. Jeden z nich potom skočí při absťáku z okna. Ve dvanáctém patře kočka paní Beanové přivedla na svět pět pruhovatých koťátek.
Konečně patnácté patro. Otevřel dveře. Svíčky osvětlovaly malý kruh uprostřed obýváku. Okna byla zatemněná. Po stěnách byly nápisy krví. Prosby, nadávky. Sám je psal v agonii. Pamatoval si to. Podíval se na svoje zápěstí, odtáhnul z něj rukávy kabátu, byly zacelené, bez jizev, po ničem ani památky. Pár kroků dopředu, najednou jako by všechny ty city a vize utichly. Klekl si na zem. Leželo tu tělo. Jeho tělo. Okolo něj byl krví nakreslen pentagram. Pod zápěstími a u kotníků měl zatlučeny kovové hřeby. Byl pevně připevněn k zemi, tepny na krku byly přeřezané. Nekrvácel dlouho. Tělo tu mohlo být tak týden, leželo tu bez hnutí. Zvedl se od něj a zapálil svíčky, které už dohasly. Potichu zavřel dveře a vyšel ven do ulic...

---