Romové a zas jen Cikáni

Romové a zas jen Cikáni

Je to u nás jako za Rakouska Uherska , kdy se každý snažil a urvat svoji identitu na tom druhém.

Abych to drobet vysvětlil. Na to, abych mohl vědět , kdo jsem musím , musím vědět, co nejsem.Takže jen se zkušeností s jinakostí poznám, kdo a co jsem.

V Čechách to vypadá asi tak:

Po dlouhá staletí dokazují, že nejsou Němci. Při národním obrození to zašlo až tak daleko, že se rozhodli navždy skoncovat s německými větvičkami Koruny české a vzali do rukou nůžky a začali korunu ohlodávat. Ohlodávali a zbavovali se všeho, co se jim nelíbilo a jen drobet připomínalo náznak něčeho cizího. Ohlodávali tak dlouho, až z Koruny české zbyla jen „korunka“ v české kotlině.

Od té doby jsou Češi a Němci se svými kulturami.

Později po pádu mnohonárodnostní monarchie, si naši Češi, opět po vzoru Němců,  chtěli založit  taky svůj stát, který stejně jako německý bude ohraničen hranicí, která je dána jejich tisíciletou historii a jejich právem na toto území. Ve zkratce: Prostě tam kde žijí a žili Češi, to vše jsou Čechy.

Jenomže zde byl malý problém. Čechů bylo moc málo. Na území, kde žili a žijí Češi, je stále mnoho Němců a jiných vzniklých národností. Co tedy udělal „tatíček“ prezident?

Tah přímo geniální. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.

Spojil se tedy se vzniklými Slováky a vytvořil identifikaci a národ Čechoslováků. Slováky v té době ohrožovali Maďaři a Čechy tak drobet taky.

Po vzniku hybridní Česko-Slovenské kultury a potažmo i státu, se začali vzniklí Čechoslováci všímat cizinců uvnitř svého státu. Nejdříve to odnesli Němci pak hned Maďaři, Poláci a tak dál, většina z cizáků uprchla. Pohraničí bylo takřka vylidněné.

To jim ale nestačilo.

Pořád zde byli lidé, kteří měli jiný způsob života než vzniklý národ Čechoslováků.

Ať to byl kdokoli, nepasoval do paradigmatu „národního státu“ s jednou a věčnou kulturou.

Národní stát. Stát homogenní s jedním etnikem, s jednou kulturou a kdyby to šlo, tak snad i s jedním státním náboženstvím.

Všechny kdo nepasoval do tehdejšího paradigmatu nazvali „nepřizpůsobivými“ občany a snažili se všemocně je „ přizpůsobit“ většině. Nahnali „nepřizpůsobivé“ občany z domovů do vylidněného pohraničí jako levnou pracovní sílu a hlavně, aby si udrželi „zabrané území“ vyhnaného etnika.

Takzvanou „převýchovou“ začali potlačovat jakoukoli jejich odlišnost. Jejich jazyk se stal „ilegálním“. Jejich způsob života se stal ze dne na den „nevyhovujícím“. Prostě z nich chtěli udělat Čechoslováky za každou cenu.

Pak přišla největší tragédie lidstva. Druhá světová válka hnaná rasismem a nenávistí k jinému.

Mnoho „nepřizpůsobivých“ zaplatilo životem za to, že jsou jiní.

Po válce se opět vytvořil jeden stát s jedním etnikem. Nyní to byl stát Čechoslováků a ze zkušenosti z války, byl ještě více alergický k „jiným“. Nahnali „nepřizpůsobivé“ občany z domovů do vylidněného pohraničí jako levnou pracovní sílu a hlavně, aby si udrželi „zabrané území“ vyhnaného etnika.

Z kočovníků udělali usedlíky. Z lidí žijících na pokraji chudoby ze slovenských osad, udělali občany žijících na pokraji československé společnosti (že si polepšili J).

Od té doby se píší dějiny Cikánů na okraji Československé většinové společnosti.

Jejich kultura chudoby generovaná na slovenské osadě, se začala dále vyvíjet v českém pohraničí. Z kočovných Olachů se stali přes noc usedlíci bez koní. Jejich způsob života se musel přizpůsobit usedlému životu. Jejich obchod s koňským masem se přeorientoval na obchod s „bílým“ masem.

Dlouho Čechoslováci dělali, že tu žádní Cikáni a jim podobní nejsou. Až jednou. Jak už to bývá, tak dlouho se chodí pro se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Přišla revoluce a Češi se po čase rozkmotřili se Slováky a vzniknul samotný Český stát, který podle očekávání kopíroval tisíciletou hranici Koruny české.

Vzniknul stále homogenní národní stát. Stát, ve kterém České etnikum tvořilo zhruba polovinu národnostního rozdělení obyvatelstva. Slovákům se nechtělo na Slovensko a Cikáni se nějak rozmnožili.

Takže co teď?

Nezbývá nic jiného než předimenzovat, překřtít národní stát na občanskou společnost.

Jak se to dělá? Lehce. Místo slova národ se používá slovo etnikum a komunita. Místo slova Cikán se používá slovo příslušník romského národa resp. etnika.

Češi a Slováci si žili svým poklidným životem, jakoby se nic nestalo. Ale za to Cikáni.

Jakoby si řekli: „Teď Vám ukážeme!“ Jenom zapomněli na to, že jsou v 21. století. Začali podle vzoru českým obrozenců …“obrozovat“ dávnou Romskou kulturu. Přesně jak to dělali obrozenci čeští i oni navázali na české výzkumníky jako čeští obrozenci navázali na spisy o Češích psané německými romantiky .

Romští obrozenci navázali na spisy psané o Cikánech na osadách. O Cikánech žijících v podmínkách, které jsou podobné těm , ve kterých žijí lidé, nositelé vzorců kultury chudoby.

Romantické povídky a spisy o Cikánech žijících na osadách a kdesi v chudobě,dali základ Romským tradicím,zvykům a všemu co je echt romské. „Neromové“ dali základ Romské kultuře a Romskému národu.

V nové občanské společnosti se tedy začal ustavovat Romský národ se vším všudy. Někoho napadne, když píši se vším všudy, tak i ze státem. Omyl. Vzniklí Romové, aby předešli snahám „jiných“ o přerušení nebo zpochybnění jejich snah, tak se svého nároku na své území dobrovolně zřekli ve prospěch své „tradice kočovnictví“. Takže národ bez státu, je vlastně doma všude tam, kde se nachází. Vynalézaví ti naši obrozenci J.

Dnes se nacházíme ve stádiu, kdy na občanské společnosti parazituje stále se tvořící Romský národ. Jsme ve stádiu , kde jsou z Cikánů Romové a přesto tu žádní nejsou. Jsou tu akorát Cigáni a Olaši, ale žádní Romové ani Cikáni. Je tu kultura, kterou si Cigáni odnesli odkud přišli, ale není zde jedna Romská kultura. Je zde snaha „asimilovaných“ Cigánů , kteří jsou Romy, o komunitaristický model uspořádání společnosti v paradigmatu multikulturalismu, kde komunita = svébytný národ.

Co na to Češi?

Podporují nacionalismus. Cítí se být ohrožení ve svém státu, který je pro ně stále národním. Vše jiné je jim cizí a vše cizí je nebezpečné. Poučeni druhou světovou se stále víc a víc topí v xenofobii.

Co na to Romové?

Ti dělají, co jim Češi trpí. Čerpají si z fondů a jiných zdrojů peníze na svůj projekt Romského národa a docela jim to jde. Z idey o Romském národě vytvořili business, který jim vynáší.

Co na to Cigáni?

Ti jen koukají a nechápou, co se to tu děje. Stále žijí, jak žili. Někteří si neříkají Cigáni, ale Romáci, aby aspoň drobet šli s dobou, ale jinak stále žijí na pokraji společnosti, která pod nálepkou „občanská“ stále podporuje nacionalistické snahy jedinců.

Co na to Občané české republiky?

Ti jen mohou tiše přihlížet, jak se zde Romský národ stále krmí ideu nacionalismu. Kdyby se ozvali, byli by nařčeni s rasismu a potlačování občanských práv.

Co s tím?

Koukneme-li se do historie, jak podobné situace končili, najdeme jen etnické války a bitky.

Jestliže zvítězí xenofobie a nacionalismus, máme se opravdu na co těšit.

Naopak zvítězí-li koncept občanské společnosti bez národností , kde by se hrálo jen na to, kde jsem se narodil a kde žiji a pravidla hry by dodávali zákony.

Čím dál víc se , ale přesvědčují ze vítězí nacionalismus nad zdravým rozumem. Stále vítězí předsudky nad poznáním.

Pro jedny jsem Cikán, pro druhé jsem Rom a v lepším případě jsem cizincem v zemi , kde jsem se narodil.

Když mi bylo šest, začali mé učit české kultuře, v 20 jsem se setkal s kulturou Romů. Obě dvě kultury jsou natolik odlišné od vzorců mé kultury, ve které jsem byl vychovávaný z domova, že si svůj kulturní šok prožívám dnes a denně.

Romové se snaží urvat svoji odlišnost na Češích. Češi na oplátku pomáhají se stavěním vzájemné symbolické hranice a to nejen penězi.

Vzájemné odlišnosti jsou nazývány kulturními. Způsob života nějakých Cigánů je nazýván Romskou kulturou. Romská kultura Cigány sjednocuje a bere jim jejich vzájemnou odlišnost proto, aby se mohli nadále sebe-identifikovat potřebují českou kulturu, která jim staví zrcadlo.

Je to stejné jako za Rakouska –Uherska, když Čechům drželi zrcadlo Němci. Nyní zrcadlo postavili Romové a chtějí, aby ho Češi drželi.