Díky za každé nové ráno

Rána jsou na dvě věci

Mé ráno začíná často nevrle. Probouzím se časně, neboť sousedovic kohout se stále ještě nenaučil rozeznávat evropský čas. Naparuje se před skupinkou hloupých slepic a kokrhá, div si hlasivky nestrhne. Slepičí polévka je prý dobrá na nervy. A po svátcích snad bude klid!

Má rána jsou hektická. Připomínají grotesky z dvacátých let. Jakmile otevřu domovní dveře a chystám se vstříc studenému podzimu, vtrhne dovnitř kocour. Hbitě jako střela peláší do schodů. Utíkám za ním a vyhodím ho. Ještě si krapet šálu poopravím. Ještě tamto a támhleto, ale vzápětí je tu znovu a opět se dobývá do domu. „ Nemám čas, nechápeš to!“ kárám jej a nemilosrdně vyhazuji ven. Konečně vzdal pokusy dostat se dovnitř a já můžu vyrazit.

Pouliční lampy ještě svítí.Občas nějaká zabliká. Kolem poletují spousty hmyzu, které přitahuje světlo. Hukot velkoměstských továren. Nad kanály se vznášejí obláčky zapáchajících par. Tráva pokryta krůpějemi rosy. Mlha se líně plazí spícími ulicemi. Je šero. Stěží dohlédnu pár metrů. Rozeznávám pouze tmavé obrysy rodinných domků. Slyším klapot svých vlastních kroků, jenž se ozvěnou nese kamsi do dáli. Stoupám do prudkého svahu. Přede mnou se rozprostírají bohaté zahrady plné vláhu nasávajících rostlin, které v horkých měsících často strádaly a nyní hojně užívají darů přírody. Ticho protkává jemný cinkot zvonkohry zavěšené na staré ztrouchnivělé švestce. Listí už dávno opadalo. Holé větve se třepotají ve větru jakoby volaly a prosily o teplou deku. Však co nevidět přijde sníh, který vše zahalí sněhovou pokrývkou. Na střeše poposedává párek kosů, jenž začíná svůj každodenní rituál. Kosice hašteřivě klovne svého druha do zobáku a ten ji to oplatí. Vědí, že před sebou mají těžký den. Musí se postarat o svá mláďata, sehnat dostatek potravy a ochránit je před nepřáteli, přesto dokáží být šťastní, byť jen z maličkostí. V tom spočívá všechna krása světa a života vůbec. My lidé bychom se od nich měli učit.

Procházím kolem nevkusné stříbrné brány, která ve mně zanechává pocity opovržení a neporozumění psychiky člověka. „Dámy a pánové držím smutek. Povstaňte! Minuta ticha za nevkus.“

Právě v tuto chvíli jsou mé myšlenky unášeny na libozvučných vlnách do krajů rozkvetlých růží, voňavých pivoněk, měkkého mechu, kde zní tóny Orfeovy harfy, a kde sny dávají realitě mat. Rozkopaná štěrková cesta se mění a rozšiřuje až stanu na asfaltové silnici.. Když se poprvé podrážky mých bot setkají s tvrdým povrchem betonu, náhle, jako když ve filmu střihnou scénu, končí bujné představy a fantazie.

Uvědomuji si, že už nepotřebuji mhouřit oči. Tma dočista zmizela. Místo toho jí nahradilo ostré světlo, při kterém mizí všechna úzkost, strach a obavy. Kolem cesty se vinou rodinné domky. Za hlučného povyku na zastávku přicházejí děti. Babičky si přes plot vyměňují novinky o tom jak, kde a co se stalo a předhánějí se, která ví víc než ta druhá. „ Dobrý den.“ Zdravím postaršího pána, jenž otevřel zahradní branku a chystá se na kole do hospody. Kyne mi hlavou na pozdrav. Pokaždé se mě ptá, na maminku, jak se jí daří. A já pokaždé stejně odpovídám. „ Dobře.“ Dívám se za ním jak lehce nasedá na bicykl a představuji si odpoledne, kdy potáhne zpátky domů- už nepojede, nýbrž kolo povede vedle sebe a stěží se udrží na nohou.

Najednou prudké světlo. Ze zatáčky se vyřítí autobus. Na poslední chvíli přibíhají opozdilci. Džona- cikánka z naší ulice- se plahočí do kopce v jedné ruce tašku,v druhé drobnou ručku pětiletého dítěte.

Je čas nastoupit.

Ráda bych se zastavila a pozorovala vycházející slunce nad obzorem, ale skutečný svět je příliš uspěchaný, aby vnímal samozřejmé a všední. Každé ráno vyjde slunce, avšak jednou ne a pak se možná někdo zastaví a bude se ptát proč.