O dvou cestách

O dvou cestách

   Jeden pocestný půl světa prošel, než dorazil na rozcestí, u kterého seděl kouzelný dědeček. Slušně ho pozdravil a nerozhodně se zastavil. Před ním se rozbíhaly dvě cesty. U jedné stálo na tabuli LEHKÁ a u druhé TĚŽKÁ. Nedovedl se rozhodnout, tak se zeptal:  -  Dědečku, kde je třetí cesta? Ve všech pohádkách, které jsem četl, vedou z rozcestí vždycky tři cesty, ale tady třetí není.

-   Tady opravdu není, chlapče, řekl kouzelný dědeček. – Tady jsou jenom tyhle. Anebo cesta zpátky, ale to už ti nestojí za to. Vždyť chceš dál do světa – a to můžeš jen tady po těch cestách.

   Muž se podrbal na hlavě: - A poradíte mi, prosím, kterou jít? Nevíte náhodou, jaké jsou? Co na nich na člověka čeká?

   Děda se usmál: - Tady to máš přeci napsané. Lehká a těžká. Když se dáš LEHKOU cestou, půjdeš pořád po rovině, sluníčko bude svítit, ptáci zpívat, vždycky najdeš stavení, kde tě nechají přespat a najíst. No a když půjdeš TĚŽKOU, tak je taky jasné, co tě čeká. Půjdeš nahoru a zase dolů, do kopce a zase s kopce, bude ti pršet, občas nějaká ta bouřka, hrom, blesk, bude ti zima, budeš mít hlad a spát budeš pod širákem nebo někde v jeskyni. Je na tobě, jakou chceš jít.

   Pocestný chvíli přemýšlel, pak řekl: - To ale není asi všechno. Radši bych šel LEHKOU cestou, nebudu sám proti sobě, ale co je v tom za háček? Není přece možné, aby všechno na ní bylo jenom krásné a snadné…Co tam, dědečku, čeká za nebezpečí nebo nástrahy? A zase na druhou stranu: přeci na konci TĚŽKÉ cesty musí čekat nějaká odměna, když člověk tolik vytrpí. Princezna, bohatství, moc, sláva? Jak to je?

   -  Ani to nevím, odpověděl dědeček. Viděl jsem sice spousty lidí, kteří tudy šli, ale jak dopadli, to nevím. Pohlednice mi neposlali.

   -  A většina jich šla kudy?, dychtivě se zeptal poutník. - Kterou cestou šli?

   -  Ale synku, přece každý podle své povahy a založení, mínil děda.  - Dobrodruzi, co rádi překážky, utíkali po TĚŽKÉ. Pohodlnější se vydali LEHKOU cestou. Každý hledá něco jiného.

      Pocestný se podezřívavě zeptal: - A proč jste tady vy, dědečku? Na co tady jste, když poradit neumíte?

   - Inu, já jsem taky nevěděl, kudy jít, řekl klidně.  - Tak tu sedím a rozmýšlím, co je lepší.

Pocestný si pomyslel:  -  Nejlepší bude počkat taky. Pohádkový dědeček musí být moudrý, co udělá on, to udělám pak  i já. Sedl si vedle něj do trávy, podělil se s ním o buchty, které si nesl v uzlíku a pak čekal. A čeká a čeká, a jestli se nerozhodl jít sám, možná čeká dodnes. Mohl už po rovné cestě dávno dojít daleko do světa, anebo mohl získat slávu, peníze a moc, ale on sedí a čeká.

/25.září – 19.listopadu 2005/