Člověk Výjimečný

Homo Sapiens končí. Nastupuje Homo Unicus, Člověk Výjimečný... j. ps: nehulte, lezie to na mozog a poškodzuje spermie...°-)

Člověk Výjimečný

Od dávných časů se v lidské společnosti objevovali lidé, kteří byli svým způsobem výjimeční a často bohužel nepochopeni. Nenapodobitelné výtvory lidské mysli mimo rámec běžné lidské zkušenosti, umělecká díla nevyčíslitelné hodnoty, lidé, kteří podle měřítek dnešní společnosti nebyli normální. Čarodějové, světci, lidé s nadpřirozenými schopnostmi. Lidé, kteří Homo Sapiens Sapiens ve vývoji daleko předběhli. Další lidský vývojový článek, který Člověka Rozumného jednou zcela nahradí tak, jak on sám nahradil Homo Erectus. Těchto lidí bylo a je, bohužel, velmi málo a i když jejich počet stoupá, je pořád veliké stěstí jednoho z nich potkat. Zvlášť když víte o jejich výjimečnosti. Já to štěstí měl. Potkal jsem Homo Unicus, Člověka Výjimečného…

Celé to začalo na oslavě narozenin mé kamarádky. Bylo půl páté ráno a společnost pomalu upadala v hluboký spánek. Svět se se mnou, díkybohu, postupně přestával točit a já jsem opět začal vnímat své okolí. Když padla poslední láhev, spolužák řekl, že jde taky spát, načež se postavil, zavrávoral, opět si sedl (lépe řečeno svalil se), něco zamumlal, zavřel oči a spal. Z té noci si pamatuju málo, mám okno asi od jedenácté do půl čtvrté, ale co se stalo pak mi zůstane v paměti po zbytek života. Kamarádka bydlela tesně pod kopcem a já jsem si řekl, že se půjdu projít na čerstvém vzduchu a shlídnout východ slunce. Vylezl jsem na kopec a našel si místo pod velikým kaštanem. Přišel jsem akorát. Když jsem se usadil, po nebi se začaly rozlévat ranní červánky a slunce se mělo co nevidět objevit. Dostal jsem chuť. Z vnitřní kapsy svého manžestrového saka jsem vytáhl pytlík se zelenou hmotou a počal jsem balit. Svůj výtvor jsem zapálil v okamžiku, kdy vyšlo slunce a první obláček kouře se vykoupal v jeho záři. Kochal jsem se nádherným pohledem na růžovou oblohu s krvavě červeným kotoučem a vychutnával pocit omámení, který pomalu vnikal do mé hlavy. A vtom jsem ho zbadal. Klučina, asi sedmnáctiletý seděl zhruba třicet metrů pode mnou.
„Hej“, zakřičel jsem, přičemž hoch sebou vystrašeně trhnul. Ztěžka jsem se postavil a přátelsky k němu podešel. Při pohledu na mě se zjevně vyděsil ještě víc a postavil se, připraven kdykoliv vyrazit. Usměv na mé tváři, už beztak dosti široký se roztáhl ještě víc a já se usadil. Po chvilce váhání se neznámý posadil vedle mě. Opět jsem vdechl kouř, podal jsem mu mou hořící trubičku a dále se kochal těma úžasnými barvami počátku dne. Koutkem oka jsem zachytil, že si ji chvíli váhavě oblížel, pak si popálil prst a následně ji s podivným výkřikem téměř rozzuřeně zahodil.
„Co děláš, vole?“, zeptal jsem už značně pod vlivem, nechápavě jsem se na něj podíval a zvedl své veledílo. Přiložil jsem ho ke rtům a mocně se nadechl. Přátelsky jsem mu ho podal, otočil se a koutkem oka jsem sledoval, co udělá. Vážně se na mně podíval. Já se tvářil, že ho nevnímám. On se pokusil zopakovat můj pohyb a vdechl trochu kouře. Rozkašlal se.
„No jó, no, je to dobrý model…“, řekl jsem zasněně.
„Moc dobrý…“, dodal jsem a mé rty se opět roztáhly do úsměvu.
„Klidně to dotáhni, já už nechci“, řekl jsem přátelsky a poplácal ho po kožichu. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že po kožichu. Pohladil jsem ho po rameni. On mezičasem dokouřil a pohladil mě zpět. Usmál se.
„Ty seš ňákej chlupatej“, řekl jsem a podíval jsem se mu do obličeje.
„Hele, ty seš ale pořádně chlupatej.“, dodal jsem důrazně při pohledu na jeho masivně zarostlou tvář.
„To asi bude tím, že asi nejsem zdejší. Já sem totiž asi z pravěku.“, řekl, usmál se a otočil tvář ke slunci tak přirozeně, jako kdyby mi sdělil něco tak samozřejmého, jako cenu spodního prádla na východním trhu. Musel jsem si přiznat, že mě dostal do úzkých.
„Aha… Chápu…“, vyletělo ze mě nakonec. Nastala chvíle ticha.
„Hele, a jak to, že seš z pravěku?“, požádal jsem ho o upřesnění.
„No, já si asi moc nevzpomínám, ale asi jsem se šel podívat na východ slunce. Teda, asi“, dodal po chvilce.
„Aha…“, odpovědel jsem chápavě, i když, abych pravdu řekl, moc smyslu mi to nedávalo.
„A to jako… Aha…“, řekl jsem abych ho přinutil k nějakýmu vyjádření. Byl ale mazanější. Neřekl nic.
„A jak to tam u vás v pravěku vypadá?“, zeptal jsem se.
„No, asi docela v pohodě… De to… Asi…Ale asi je tam zima.“, dodal na můj zpýtavý pohled.
„Zima?“, zeptal jsem se zmateně.
„Uhmm, no jo. Zima. Asi. A málo jídla. Tuhle sezónu bylo asi hodně málo jídla. Tohle asi nebyla dobrá sezóna. To byla asi špatná sezóna.“, řekl a významě pokýval hlavou.
„Aha…“, zareagoval jsem.
„Hele, ty budeš asi fakt z pravěku.“, usoudil jsem nahlas, když jsem si prohlídnul jeho chlupaté tělo zahaleno kožešinou a luk se šípama ležící u jeho nohou.
„Uhmm, no jo. Asi jo…“
„Vždycky sem chtěl vědet, jak to vypadá v pravěku.“
„Nechtěj, je to vopruz… A hele, poslyš, řekni mi něco o vás.“, ožil znenazdání.
„No, jako, tady je to taky v pohodě. Máme tady hodně vymožeností. Je tady teplo…
Ale víš, mám pocit, jako bychom se tak trochu zaprodali. Víš, každej den se koukám z vokna a vidím barák voproti. Starej, komunistickej barák, králíkárna, bydlej tam lidi jako ty, no, spíš jako já, ale je jich spousta, stovky lidí. A víš, mám pocit, že tihle lidi ve skutečnosti taky jako králíci jsou. Jednoduše žerou to, co jim společnost hodí do klece, ale nejsou schopni posoudit, zda je to jetel, nebo jed na krysy. A víš jak jim to hází? Televize. My nemáme doma televizi, což je v dnešní době počin dosti odvážný, a můj mladší desetiletý brácha je proto často svými spolužáky opovrhován, protože když voni se začnou bavit o něčem, co běželo v televizi, von neví o čem je řeč. Ale to není to, co jsem chtěl říct, my nemáme televizi, protože televize je jeden z nejlepších vymývačů mozků. Reklamy, různé telenovely, a co já vím co ještě, to je jako jed na krysy. Jed na lidi. To lidi hrozně moc ovlivňuje a zanechává závisláky typu: ´Proč bych se na to nekoukal, když můžu´, ze kterých se později stávají zavisláci typu ´Musím to vidět i když nemůžu´. Když vidíš několikrát za den nějakou reklamu, seš už tak zmagořenej, že si ten skurvenej výrobek koupíš ať už jej potřebuješ, nebo ne. A co drží lidi při televizi? Je to jedna z mála činností, při které nemusíš myslet, proto. Stačí přijímat informace. Ale jaké informace, to diktuje společnost. Takhle se modelují lidi ve velkým. Rodiče nevědí, co s děckem, tak mu pustí televizi. Děcko se odnaučí myslet a už nikdy se to zpětně nenaučí. Já se jim nedivím, vono myslet je opravdu těžké. Proto lidi nemyslí, proto se skrývají za televizi. Televize jim dává hotový, chutný žrádlo pro jejich mozky, ale ve skutečnosti je to jed, který tě zevnitř úplně vyžere. Mám pocit, že jsme se z lenivosti a pohodlnosti vzdali své schopnosti myslet. To v tvých časech to musí bejt supr… Lidi museli přemejšlet, aby přežili. Jo panečku, kdysi se myslelo, ne jako dnes.“,
„Hmm, no jo, no. Asi jo, no.“, řekl nepřítomně můj kolega a zahleděl se do vycházejícího slunce.
„Je to jako když se dnes zeptáš člověka, proč se rozhodl tak jak se rozhodl. Tedy nemyslet. Lidi si vždycky najdou tu nejjednodušší cestu. Ale to, zda je jednodušší se bohužel ukáže až později. Příliš pozdě. Lidi to zkrátka netrápí. Jsou lenivý přemejšlet.“, dokončil jsem sled svých myšlenek. Začal jsem mít pocit, že pračlověk mě neposlouchal.
„Nojo, hele, ale nemysli si, že je to syndrom moderní doby. Nemysli si, že u nás všichni myslej. To je furt ňáký: ´Přines tohle, přines tamto´, u nás asi taky nikdo nepřemejšlí. Vždycky se všechno maso sežere hned a pak je nám asi všem špatně a nemáme žádné maso. Asi.“, vložil se do mých myšlenek pračlověk.
Přestalo mi to myslet. Rozhodl jsem se, že si dám cigáro. Naštěstí můj kolega se rozmluvil.
„Ono, asi jediný, co je na mý době fajn je to, že…“, byl jsem šíleně zmaštěnej, takže jsem pomalu přestával vnímat jeho monolog. Pouze občas jsem zachytil nejaké to slovíčko. Pouze jsem seděl a tupě hledel na východ slunce. Po chvilce jsem si vzpoměl, že jsem si chtěl dát to cigáro. Zašmátral jsem po kapsách a vytáhl krabku. Vyndal cigaretu, strčil do úst, krabičku vrátil do kapsy a začal hledat oheň. Můj kolega si asi všiml, že jsem poněkud nesoustředený a přestal mluvit. Konečně jsem ho našel. Zapalovač. Mezitím mi ale stihlo z úst vypadnout cigáro a tak jsem ho začal hledat kolem. Našel jsem ho asi o dva metry níž. Než jsem ho dostal zase mezi rty, opět jsem ztratil zapalovač. Tentokrát mi pomohl můj spolupoutník, zvedl ho ze země a podal mi ho, zjevně zvědavej, co se chystám udělat.
„Jo, dík“, řekl jsem, když mi po chvilce konečne došlo co mi to podává a sebral jsem si zapalovač. Zapálil jsem si a vtom mě napadlo, že jsem mu mohl jedno nabídnout. Opět jsem začal hledat po kapsách. Po chvilce jsem se dopátral.
„Dáš si?“, zeptal jsem se a nabídl mu.
„No jo, asi jo.“, řekl soustředeně pračlověk a zamrkal očima. Pak váhavě zvedl ruku a neohrabaně vybral z krabičky cigaretu. Strčil si ji do úst a já strčil krabičku do kapsy, přičemž jsem se pustil do hledání zapalovače. Po chvilce jsem zjistil, že ho držím v ruce. Zapálil jsem mu, když se rozkašlal, uvědomil jsem si, že ji měl naopak.
„Počkej, máš to naopak. Vydrž, dám ti další.“, zahodil jsem jeho zničenou cigaretu a tento krát jsem si už naštěstí pamatoval, kde se krabka nachází a tak jsem mu zanedlouho zapaloval další. Tentokrát už správným koncem.
„No, ale to musíš šluknout“, řekl jsem mu. Podíval se na mě a já měl silný pocit, že netuší o čem mluvím.
„Tak hele, já ti to ukážu.“, teprve teď jsem si uvědomil, že jsem si z cigára potáhl jednou a nemám ponětí, kde je. Začal jsem hledat kolem. Našel jsem ho o dva metry výš.
„Tak hele.“, řekl jsem a ukázkově jsem si potáhl z cigarety.
„Jo ahá.“, odvětil kolega a potáhl si. Opět jen do úst a vyfoukl dým.
„Ne, takhle,“, zopakoval jsem šluknutí.
„Jo ták, no, já si asi myslel, žes to myslel jinak.“, rozzářili se oči mého protějšku. Ale zase se mu to nepovedlo.
„No, zkus to takhle“, potáhl jsem do úst,
„Híííí, máma jde!“, řekl jsem.
„Co, kde?“, zeptal se.
„Co co, kde?“
„No kde jde máma, to jako sem?“
„Ale to se jen tak říká, tam de vo to, že když řekneš ´Híííí´, tak vdechneš kouř, chápeš?“
„Jo, aha, jasně, jasně, chápu. Asi.“
„Híííí, máma jde.“, tak teď se mu to konečně povedlo.
„No jasně, to je vono.“, usmál jsem se.
„Jasně, jasně, híííí, máma jde.“, nadechl se znovu.
„Hele, to sem se chtěl zeptat, co to je, jak z toho šel ten oheň?“, zeptal se když vydechl.
„Jako co?“, začal jsem se cítit zmateně.
„No to, jaks mi zapálil tohle dřívko. Híííí máma jde.“
„Jo, ty myslíš zapalovač, počkej.“, opět jsem se pustil do hledání. Našel jsem ho v zadní kapse mých riflí. Zapálil jsem ho.
„Jo, co to je? Híííí máma jde.“, zeptal se. Znejistěl jsem.
„No, zapalovač.“, vylezlo ze mě po chvilce.
„Jóó? Híííí máma jde.“
„No, jo.“
„Aha. “, nastala chvilka ticha.
„No jo, je to zapalovač.“, řekl jsem nakonec rozhodně.
„Ty jo, tak to my nemáme. Hííí máma jde“, zareagoval závistlivě.
„Ale jo, máte, jenom ne v tak propracované formě. To je jako když třeš dva kameny o sebe a dostaneš iskru. To už snad znáte, ne?“
„Ne, my máme oheň pouze z blesku.“
„Aha, no tak to je jednoduché, to musíš třít dva kámeny o sebe, vyběhne jiskra, ta zápálí ňáký seno,“
„Híííí, máma jde.“, přerušil mě kolega.
„Co? Jo aha, tak ta jiskra zapálí seno, nebo třísky, to si připravíš a máš oheň. Nebo si vezmeš luk a zandáš do něj rovnou hůlku, zabodneš ji do nejakýho dřeva a začneš táhnout tím lukem sem a tam. A na horní stranu hůlky dáš plochý kámen na který budeš tlačit a to dřevo dole začne po chvíli hořet, chápeš?
„Híííí, máma jde. No jasně, taky mě to už asi napadlo, ale asi jsem si řekl, že by to asi nefungovalo. Tak pak to asi doma zkusím.“
„Jo, hele a kolo, to taky neznáte, co?“
„Kolo, kolo, ne, to neznáme.“
„No, tak to je taková kulatá a plochá věc, jako placka, no a když to v středě připevníš na nejakou desku, tohle už nekuř, to je filtr, to kouří jenom somráci. No, tak to kolo připevníš na ňákou desku a z druhé strany tej desky taky, a máš jednoduchý vozík. Jasný?“
„Jo jasně, tak já to doma zkusím.“
„No jasně, zkus to.“, nastala pauza. Mě se šíleně motala hlava a pračlověk se netvářil o nic líp. Začal jsem usínat. Opřel jsem se o chlupaté rámě.
„Jo hele, brácho, tak já asi půjdu. Já jsem zdrhl asi jenom na východ slunce, tak… Jo, dík za všechno, tak snad zase někdy příště…“, probral se pračlověk.
„Uhmm, no jasně. Tak pozdrav tam u vás…“, pokusil jsem se zvednout. Zůstalo jen u pokusu. Tak jsem mu alespoň podal ruku.
„Tak zdar chlape, drž se. Ať ti to vyjde s tím kolem a s tím ohňem. .“
„Jo, jasně, dík. Měj se. Asi…“, pousmál se a odvrávoral někam nahoru. Já zůstal seděť. Hleděl jsem na slunce, na stromu a tak…

„Prober se vole, už tě sháníme téměř půl dne. Co tady děláš?“
Otevřel jsem oči a uvidel kamaráda zjevně se strašnou kocovinou, jak se mě pokouší probrat.
„No jó, no jó, vdyť už vstávám…“, pronesl jsem a těžce se posadil. Slunce bylo už hodně vysoko na obloze.
„Cos tady probůh dělal, vole?“
„No, já jsem mluvil s pračlověkem.“, cítil jsem, že všechen vliv na můj mozek ještě nevypršel a já jsem pořád docela zmaštěnej.
„Aha, tak jo. Tak pojď ty pračlověče, jdeme. A příště už to nehul. Vole“, kamarád mě zvedl a pomalu jsme se nesli zpět k spolužačkinmu domu…

Před nedávnem jsem četl článek, který opisoval nález zbytků THC ve vlasech jedné mumie někdy z pravěku. Není bez zajímavosti, že v jeho mohyle objevili primitivní vozík a pár odřených kamenů. Řekl jsem, že jsem potkal Člověka Výjimečného...

---