Strom lásky

Strom lásky

Sedím pod stromem a dívám se do jeho koruny. Ještě před chvílí jsem měla jeho hebké listí mezi prsty, ochutnávala ty nejlahodnější plody a nejkrásnější barevní ptáci mi zpívali milostné trylky.
Foukám si odřeniny. Bez odřenin to nejde, vím, proto tolik nebolí. Jsem ve výhodě, protože jsem z pár stromů už spadla a vím, že každé odřené koleno se časem zahojí.
Spadla jsem, ale před tím jsem letěla. Já letěla! A jak krásně jsem letěla! Jak úžasně jsem se vznášela! Stálo to za to. Budu se sice chvíli léčit, ale kdybych teď necítila bolest, necítila bych před tím ani tu radost a euforii. Bolí to, a skrz tu bolest cítím, že žiju.
ŽIJU.
Je to slastný, až masochistický pocit.
Chvílemi, ale jen malinko , mě přepadávají výčitky, že jsem se měla lépe držet větví, nešplhat tak vysoko, nebýt drzá a nenasytná. Ne, věci se dějí tak, jak se dít mají.
O čem je život?
O lásce? O touze?
O touze vystoupat na nejvyšší vrchol stromu. Ten, kdo vystoupí nejvýš, nejvíc riskuje, ale také uvidí ten nejkrásnější pohled na svět. Jen pár lidem se podaří udržet se v korunách. Někteří nenajdou odvahu se do koruny vůbec pustit, někteří slezou zase zpět a drží se v nižších pevných větvích, jiní spadnou z výšky na zem a ublíží si. Některé to stojí život, někteří se z rány těžko vzpamatovávají. A někteří přesto, že byli varováni, lezou znovu a znovu.

I já stála před vysokým, krásným, nebezpečným stromem, ze kterého spadlo už mnoho pokušitelek. Vyšplhala jsem do koruny, chtěla jsem chvíli, jen malou chvíli posedět na větvi a vrátit se bezpečně na zem. Ale on mě vábil: "Polez ještě výš...! Neboj se, větve jsou silné, jsou tu jen pro Tebe! Ochutnej jablko! Napij se ambrosie!" A já chtěla. Věděla jsem, že ty větve tu jsou pro všechny, které chtějí šplhat korunou, věděla jsem, že spadnu, ale příliš jsem toužila. Chtěla jsem se podívat na svět z těch nejvyšších možných míst, odkud má člověk pocit, že dál už může jen vzlétnout. V té chvíli přestane být opatrný, pouští se posledních větví, má pocit, že letí, a on opravdu letí. Chvíli. Pak následuje pád.Tím bolestnější, čím výš jsme vzlétli.

Ty nejkrásnější okamžiky jsou ty nejkratší. Jako by platilo "dobrého poskrovnu". Byla jsem v koruně déle než jsem chtěla. Mockrát jsem ji chtěla opustit, ale strom mě sevřel ve své náruči a prosil: "Neodcházej, miluji tě!" Zdávalo se mi, že ptáci už nezpívají tak krásně, obloha dostává tmavý nádech a strom se mnou hraje šálivou hru.
Přihnala se bouře a já se náhle ocitla na zemi. Je ticho. Ticho a smutno.
Kolena pomalu zasychají. Za chvíli se vytvoří stroupky a i ty odpadnou. Jizvičku opálí sluneční paprsky.
Co pak?

Na stromy!