Černý les

Je to prokletí trvající věky...j.

Černý les

Nočním lesem se rozlehlo houkání sovy. V křoví zašustilo listí a za stromem se mihl tmavý stín. Nebo se to jenom zdálo? Úzkým, sotva znatelným chodníčkem se sunul pár starých, ošoupaných bot. Jejich ozvěna křičela do noční tmy. Krok…krok…krok…

Z kuchyně se valili husté mračna mastné páry. Tlustá hospodská s rudými tvářemi roznášela po stolech litry piva. Vzduch byl těžký a sotva dýchatelný, ale dobré náladě v hospodě to očividně nebránilo. Většina návštěvníků byli chlapi z blízké vesnice, pouze u stolu v rohu seděl osamocený muž v dlouhém plášti, kterého nikdo neznal. Kradmé pohledy, vrhané domácími si cizinec nevšímal. Hospodská mu donesla talíř teplé polévky, pak kus masa a pivo. Cizinec vytáhl těžký měšec, vyndal zlatku a položil na stůl. Nálada stichla, pozornost se zaměřila na cizince, nevšímavého k okolnímu dění, ale když cizinec schoval měšec, znova sa rozproudila. Už však ne tak, jako předtím. Napětí rástlo a nikdo se už nedokázal bavit tak jako předtím. Kdo je ten tajemný cizinec? Kde vzal takové bohatství? Proč chodí sám? Tyto pochyby vyburcovali jednoho z vesničanů, mladého pomocníka u statku, Slavomíra.
„Hej, cizinče, pojď si s náma připít!“, zakřičel směrem do rohu. Společnost stichla a její pozornost se zaměřila na cizice. Ten se otočil, vopchal mezi rty dýmku, kterou si před tím naplnil a vstal. Přešel kolem stolu mladíků, u kterého sědel Slavomír a přešel ke krbu. Ticho bylo téměř ohlušující a napětí by se dalo krájet. Cizinec však klidně vzal třísku a zapálil si tabák.
„S chudinou nepiju.“, řekl nakonec klidně. Ti, kdo Slavomíra znali vědeli, že tahle odpověď může vést pouze k jedinému: k bitce. Slavomírova ruka s pivem klesla na stůl.
„Tak pán nepije s chudinou? A co když mu chudina vezme jeho bohatství a on sám zůstane chudý?“, řekl Slavomír a obešel stůl. Byl už podnapilý a vesničané vědeli, že nemá smysl se mu příčit. Vtom se zvonku ozval hluk.
„Honem, honem, všichni rychle dovnitř.“, zakřičel hlas. Do hospody vběhl kluk, asi patnáctiletý a zavřel za sebou dveře.
„Jsou tady, vlci! Vlci jsou tady!“, řekl sotva popadaje dech a na potvrzení jeho slov se zvonku ozvalo dlouhé zavytí.
„Co se stalo?“, zeptal se některý z chlapů.
„Byl jsem nahoře, na pastvinách se starým Jakubem a šel jsem obhlídnout ovce, a tři jsem našel roztrhaný. Tak jsem běžel zpátky za Jakubem a on tam už nebyl. A vtom se ozvalo zavytí, a já utekl sem.“, hospodou se rozlehlo ticho. Tohle se tu ještě nestalo. Vlci tady byli, to ano, ale nikdy neútočili takhle přímo.
„To on, on za to může.“, zakřičel Slavomír a ukázal na cizince. Vesničané se zarazili. Ano, jeho tajemný, náhlý příchod mohl souviset s náhlým příchodem vlků. Venku se jakoby na potvrzení ozvalo další zavytí.
„Co jsem vám udělal vesničané, že mě bez důvodně podezíráte?“, zeptal se cizinec klidně.
„NE“, zakřičel Slavomír: „přičaroval vlky, přišel nás zastrašovat a zničit. Je to bosorák.“, dodal a nepozorovaně kývl na hostinského. Ten sebral krčah a potajmí se zezadu přiblížil k cizinci. Napřáhl se a než ho stihl kdokoli zadržet, rozbil mu jej o hlavu. Cizincovo bezvládné tělo se svezlo na zem.
„Cos to udělal?“, vyskočil od stolu statkář.
„Je to bosorák, proč ho nehodíme vlkům, se kterými se proti nám spolčil?“, zeptal se Slavomír. Zvenku sem opět dolehlo vlčí zavytí. Vesničany zamrazilo. Slavomír odvázal cizincův měšec a uvázal si ho sám.
„Co to děláš? Vždyť možná ještě žije.“, zeptal se statkář.
„No a? Nikdo ho neznal, je to bosorák, ať ho sežerou jeho posluhovači.“, řekl Slavomír a kývl na své kamarády od stolu. Ti rozpačitě vstali a chytli tělo, každý za jednu končetinu. Slavomír otevřel dveře a oni vyhodili tělo ven. Ozvali se další zavytí, pak výkřik, při kterém tuhla krev v žilách a pak už bylo ticho. Vesničané dlouhou chvíli čekali. Nakonec Slavomír otevřel dveře a vykoukl ven.
„Neříkal jsem to? Jsou pryč.“, řekl a na důkaz toho vyšel ven. Vesničané, jeden po druhém pomaly vstávali a vycházeli pryč. Zábava skončila. Každý šel domů.

Chodník zatáčel za velkou skálu. Podél něj rostlo kapradí. Kroky zrychlovali, ale nemohli doběhnout tlukot srdce. Bilo stále rychleji, a rychleji, až…

„Co se stalo pak, dědo?“, zeptal klučina.
„No, cizinec zmizel, ale pár dní na to našli vesničané Slavomírovo tělo roztrháno v lese. A pak našli i tělo hostinskýho nedaleko místa, kde našli Slavomíra.“, odpovědel starší pán s klukem na koleni.
„Takže vlci nezmizeli?“
„No, říkalo se, že to nebyli vlci. Prý to byl cizinec sám, který přišel pomstít svou smrt.“
„Ale jak mohl pomstít svou smrt, když byl mrtvej?“
„Víš, někteří lidé tvrdili, že zemřel, ale mrtvej nebyl. Stal se z něj vlkodlak.“
„Co je to vlkodlak?“
„Když si nedáš pozor a kousne tě vlk, stane se z tebe vlkodlak. Staneš se vlkem i člověkem zároveň a přitom nebudeš ani vlk, ani člověk. Vlkodlak je bytost s lidskýma rukama, ale vlčími pazoury, s hlavou člověka, ale s vlčí tlamou se spoustou ostrých tesáků. Chlupaté tělo, které chvílemi kráčí jako člověk, ale chvílema běží jako vlk. A nad tlamou, pod ostrýma ušima má dvě skrvavěné oči, ze kterých sálá tolik krutosti, že člověk nesnese jejich pohled… A víš, co se stalo pak? Poté, co našli hostinskýho se ztratilo ještě několik zvířat, ale člověk už naštěstí žádnej. Pak přestalo i to a začalo se říkat, že cizinec se odstěhoval do Černého Lesa, kde čeká na svou příležitost na návrat…“
„No tak dědo, přestaňte strašit to dítě.“, vložila se do rozhovoru žena, myjící nádobí.

Na chodník před poutníkem se skotoulal kámen a někde nahoře opět zahoukala sova.
„Uff, to byla jenom sova…“, pomyslel si poutník a pokračoval v cestě.
„To by mě nenapadlo, že mi ta dědova historka zůstane v paměti tak dlouho. Teď rychle, ať jsem co nejdřív doma.“, řekl si a přidal do kroku. Oběhl skálu a v dálce mezi stromama už viděl světla domova. Natěšený zbehl do doliny.
„Teď už jenom jednou do kopce a jsem doma“, potěšil se poutník.
Když ale ve tmě před ním zapláli dvě krvavě červená světýlka, pochopil, že on bude ten, kdo musí pykat za dávný hřích…

j.

---