Jelen

    Zezačátku to byl takový hezký podzimní melancholický den. Vesele jsem si hopkal a jak už to tak u jelenů bývá, přitrouble jsem se usmíval nad tím, jaký je dnes výjimečně pohledný den. Pokud bych tušil, že tento den mám životnost lumíka v depresi, možná by podumal nad údělem jeleního bytí nebo nad obecným smyslem evoluce. Ale já myslel na tu starou rašpli a vyšeptalou škebli, paní Jelenovou, která mi hned ráno namluvila, že venku sněží, aby mi zkazila náladu.

    Jak jsem si to tak vesele hopkal a přemýšlel nad tím, jak to té přezrálé bukvici vrátit, zaslechl jsem dívčí hlásek recitující z kultovního dílka - Slabikáře. Ne že by se ty veršíky vyrovnaly třeba "Tarbík Majer, to je pane frajer" z krysích Povídaček pro nejmladší, ale sousloví "Ema má mámu. Máma mele maso." mělo jistě svou zvrácenou poetiku. Vzápětí se ovšem ozvalo tatínkovo: "Soničko, prosímtě buď chvíli v klidu." Následovalo: "Sakra, Soničko, zmlkni už na chvíli! Nemůžu pořádně zamířit."

    Netušíc nic o příštích chvílích své budoucnosti, a nebude jich mnoho, zvědavě jsem přistoupil blíž. V okamžiku, kdy pytlákova kulka proměnila můj mozek na míchaná vajíčka, před očima se mi promítl celý můj pitomý život. Nebylo se moc na co koukat. Pytlák si mě přehodil přes rameno, vzal Soničku za ruku a za popěvku "Máma mele maso!" jsme vyrazili lesem. Utěšoval jsem se alespoň tím, že nasytím hladovou rodinu. Smůla byla ovšem v tom, že se lesem zrovna procházel i hajný číhající na nekalé živly. Možná kdybych vážil míň, nehodil by mě pytlák do kanálu, ale do dobře vyhřáté trouby, jak později vyhlašoval ctnostný ochránce lesní zvěře. A zezačátku to byl takový výjimečně pohledný den.