Osmý TIBEŤAN se zove PIN

Klidně si dej ještě jedno,

protože jednoho dne se probudíš

a ke svému zděšení zjistíš,

že už se vůbec nic dít nebude…

Nebude ani polosvit,

šero, to taky skoro ne,

ale až se potom

své paměti hluboce,

až do posmrtí pokloníš

/ a jako nikdy nikoho k ponížení poprosíš /,

tak už to nebude nic platno,

jsi v zapomnění,

nemáš se čím otevřít,

nemáš k sobě Pin.

V hlavě to pění,

je matno a šach a teď vlastně už i mat,

na bílé plátno nemoci vyložíš své vzpomínání,

oslňující žlutavé povívající pole kukuřice,

jak od Vincenta Gogha

a v něm tanky s nápisem „68“

a kolem spící nezletilci /daleko je Ukrajina/,

přemýšlíš, ale chodíš kolem toho pole dokola,

nikde žádný posun,

testament všenárodní laskavé pomoci na kraji ulice

ve staré popelnici, za dlouho je odsun.

Královské Vinohrady a v hradu rozhlasovém pod vinným hroznem

hlasatelna a v ní do zemdlení stejný zprávy

jen na konci s jiným počasím,

nikde žádná změna,

ornament šedi s páteční liturgíí

marně důsledných chalupářů,

myšlenky se páří,

pak ples maturitní,

v noci je blíže k meteoritním snářům,

jindy té a oné klín,

/ kam až se mám ponořit, abych našel nefalusní Pin/

iluze a „dez“, zavíračka,

happening a nahoře bez,

růže, sníh, silvestry a duševní bláboly

a tahanice o nic

a sušený růže a kvetoucí bez,

kdo lže, ten třeba ani nekrade,

protože už nemá v Čechách vlastně co,

/ pak nahoře „s“ a v hlavě nic

nebo všude něco,

ale příliš hlasitý projev

a konto z Nemanic

nebo barák v Limě,

kolem něho služebnictvo

a v podzemí plno krásných analfabetických dělnic,

které myslí jenom na jedno…/,

až budeš kašlat, tak si ty tvoje nádherný trojky

důkladně natři,

zajedu za Krkovičkou, přivezu ti sádlo,

vzpomněl jsem si i na Čeňkovu pilu a na její skvostné hradlo,

ale Pin nikde,

hlava nic, smrt není na tři.

V paměti

/ už se smráká, bude půl šestý /

lepkavý tlouštík cholesterol

loudavě ťapká od končetin k podvěsku

ořeší mozku

/ stejně rychle dadaismem dne jako falší postkomshow

i lesbibliznou opeřenců noci /.

Trošku,

jen trošku

jsem si teď vzpomněl, vzpomněl si,

že Ona má krásná ústa, oči a duši,

že mám několik dětí,

teď zrovna nevím, dvě nebo tři?

Gróf Pin však nepřichází,

asi taky vzpomíná a leží.

Hnědavá aura je pořád tady,

asi už navždy,

obestřela mě,

oblíbila si mě

a prozatím neodchází. 

Podpražcové rozjímámí

Krajina se míhá za okny

jak zpomalený film bratří,

co promítali v Praze prvně vedle hospody U štiky

a vůbec nevěděli, jestli někdo vlastně příjde,

koleje si prozpěvují pocvakem

ocelové staccato

„Stálo prase na terase,

včera jsi chtěl, dneska zase“…

Sedím v jídelním voze jako král,

vprostřed  klapotu kolejí

přenádherně sám,

vlevo chrámově obnažené Srbsko,

pocukrované výkusy uhlodaných skal,

Máchovy, jak by se třeba dneska řeklo,

samoty kdysi ráj,

vpravo snivý básník sám

s lahví červeného jambu, prodírá se

křovinami lásek a těch pravých

a zatím nenalezených slov Máje

ve  hnědavě měnivý podzimní zmar,

jde se mu lehce,

výjimečně totiž zase nespal,

celou noc se miloval a pil a psal,

ráno ji vyhodil i s papíry poznámek,

strofy měnil v kuličky a pouštěl je znaveně

jako malé parníčky po proudu do Berounky

a najednou, těsně před svítáním tu báseň

konečně od kotníku plaše poodhalil,

bolelo ho u srce

a rozhodl se, že večer půjde zase za ní,

vždyť je tak strašná, že bez ní

je to k uzoufání…

Skoro vlétáme na planinu,

všude kolem sviští oři

se sedmihlavými lichokopytníky pod kapotou

a Lhotákovy barevné balóny se boulovitě

a tiše jako zrada slétávají

na rej kulatých a

ňadernatých,

netočej se tu tramvaje,

tak se neptej a nalej…

Povívají něžně listy ze závěru divadelní hry Freuedova přítele,

Krajina – duše širá

Povívají mezi kolejištěm Smíchova a dolétají jenom

k těm méně fotbalových duším,

doktore podejte mi tu knihu s názvem

„Jak se chovati nenápadně ve velkém městě“

a taky ty velké mosazné mozkové kleště

a kružidlo a vodováhu.

Povívají theze vprostřed listí

a pro davy nejsou nezbytné,

možná dovanou až ke kapličce,

co dal kdysi, ještě tenkrát Sobě národ…

a doktore Freude,

buďte tak laskav a dolejte mi ještě

plnou čísi,tak jako tenkrát…

bohužel, dnes už saténově ne…

Jaká vlastně byla ta Eva?

Máš veselkavé oči mandlové panenky

a v nich, ale až kdesi vzadu,

matně probleskává odlesk loďky

s přídí nad levým břehem Kafkovy Vltavy

a v něm, trochu nedokonale,

sčesává si bronzový pel

ze svých více než sta věží

kouzelnice Praha,

v těch věžích má také trochu žal,

tak jako ty ve svém pohledu do minula...

Krůpějíš se něžně na třpytu vína

z jihozápadu jihu zapadajícího mihotu slunce Francie

a pootvíráš Blatničku

/ Bože , pokolikáté už zase zcela náhodně…/

a vinotéky s Pinot noir v La Roche,

jsi gazela se lvím pohledem,

lovící tanečnice Gazy,

máš rytmus čardáše na špičkách ňader

a ve stygmatech extáze

máš to, co mnozí a navíc jen špatně napodobují,…

málokdo cítí tak přesně, tak nenapodobitelně

čardášově,… ale proč se tak blaze

dny rozkoše odečítají, proč tak rychle…

a hlavně, málokdo koštuje

Portugal nebo žlutistý Tokaj do svítání.

Snoubí se v tobě ta už dávno zapomenutá žena,

ta prapůvodní Eva, my si ji hýčkáme,

my si ji vysníváme,

jen ji tušíme…

Kdybys v Ráji byla ty,

tak už jsme tu o mnoho dřív.

I když je pravda,

že s tebou jeden neví,

takže nemám vůbec žádnou jistotu,

že by to bylo právě na Zemi...