Jak jsem se učil pít aneb ostudná prohra

Ať třeba maminky nadávají, babičky moralizují, učitelé varují a příslušníci trestají, zakažte něco dětem a oni to naschvál poruší. A to všichni bez rozdílu. Některým sice doma dokázali nasadit takového bubáka, že se zakázanému ovoci v raném věku opravdu vyhýbali velikým obloukem, jenomže všechny děti rostou, stárnou a s věkem dostávají rozum, takže si pokyny rodičů začínají vykládat po svém. Expertem v tomto oboru byl Míra Baloun. Pravda, „pánbů“ mu do vínku příliš moudrosti nenadělil, ve třídě patřil mezi ty nejhorší mezi špatnými, ale v kolektivu byste oblíbenějšího žáka hledali jen těžko. Mirek byl populární především díky jeho rozumným radám a nápadům.

To takhle jednou v září, myslím, že jsme zrovna nastupovali do sedmé třídy, přišel Míra s něčím novým a pro nás všechny stále ještě zapovězeným, totiž alkoholem. V brašně nosíval tu lahvinku piva, tu litřík vínečka, sem tam i něco ostřejšího. My malá vyplašená dítka jsme měli Balouna za opravdového chlapa a každou přestávku jsme ho poctivě doprovázeli na klučičí záchodky, abychom mohli pozorovat jeho slastné opojování. Věřte, že netrvalo dlouho než jsme i my ostatní dosáhli té cti a s Balounem jsme si mohli připít na jeho zdraví.

Samozřejmě, že se o našem pijáckém spolku také dovtípili učitelé. Varovný prst zvedl jako první pan řídící, který se nás snažil přesvědčit dokonalým projevem vypočítávajícím všechny škodlivé účinky tohoto lahodného moku. Neustále mluvil něco o metle lidstva, ale Baloun se za nás všechny postavil a s rozhodností sobě vlastní pravil: „Alkohol je sice metla lidstva, ale zametat se musí a navíc, jednotlivcům neškodí,“ čímž nás dokonale přetáhl na svou stranu více než jakákoli slova pana ředitele.

Zrovna se blížili jarní prázdniny, a tak Balouna napadlo, že bychom týdenní volno měli využít něčím opravdu prospěšným. Přišel s návrhem, aby každý přinesl cokoliv alkoholického, co doma najde a potom se o to všichni podělíme. Na domluvené místo přišli všichni, jenom Péťa Ležoun musel znenadání odjet na svatbu. Nikomu to příliš nevadilo, říkali jsme si, že alespoň na každého zbude víc.

Otevírání lahví se ujal zkušený Baloun, který nám všem neznalým vysvětlil, jak který alkohol chutná, co způsobuje a tak vůbec. Jako první začala kolovat „desítka“, Baloun o ní říkal: „To bude pohodička.“ A měl pravdu. Všichni jsme byli spokojení, čím dál více upovídanější, sdílnější, vysmátější a žíznivější po další lahvičce. Baloun řekl, že vhodné by teď bylo „červené“, které jsem přinesl já. Opět jsem mu musel dát za pravdu. Nikdo se nezlobil a všem chutnalo. Mě tedy příliš dobré nepřišlo a zdálo se mi moc kyselé, ale jelikož se nikdo nemračil a všichni se čím dál více bavili, nic jsem neříkal. Potom kdosi navrhl, abychom se vydali k nedalekému lesu a cestou Baloun načal láhev, která vypadala jako čirá voda, takže jsme od toho nikdo nic neočekávali a pili plnými hrdly. A z plných hrdel jsme nejen pili, ale už také zpívali. Pravda, mě osobně tahle voda nechutnala vůbec, ale když se všichni tak bavili, nebudu jim to přeci kazit, ne? Celá naše řvoucí a zpívající banda ve vzájemném obětí došla, no spíše doklopýtala k lesíku, kde začal Baloun napodobovat slova a výraz pana ředitele: „Alkohol je nepřítel lidstva,“ a s hlasem generála dodal: „Nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme.“ Po těchto slovech jsme všichni začali křičet a vyvolávat jméno našeho vůdce.

Jenom ten protivník stále chyběl. Ale i ten se objevil, a dokonce ne jeden. Náhle Míra ukázal směrem do pole, kde do kolečka kroužilo minimálně třicet osob. Přesně to nikdo nevěděl, ale všichni jako jeden muž jsme se neohroženě vrhli na vzdálené soky. Bohužel jsme trochu neodhadli naše síly a zvolili špatnou taktiku. Běžet, jak vám síly stačí nebylo zrovna nejlepší. Po několika metrech už utíkat nikdo nemohl, ale vzdát jsme se rozhodně nechtěli, takže jsme nejdříve zkusili napodobit běh psů, když už ani to nešlo, vzpomněli jsme si jak běhají hadi. Nakonec jsme se k rivalům doplazili, ale na jakýkoliv boj již nezbyli žádné síly. Padli jsme soupeřům k nohám a usnuli.

Asi po třech hodinách jsme se všichni pospolu probudili mezi hlávkami zelí pod jedním malým prkenným strašákem. Měl na sobě jen starý klobouk, kabát a roztrhané tepláky. Všechny nás nesmírně třeštěla hlava a bolelo břicho. Ani si nedokážete představit, jak jsme se všichni potupně cítili – dostat takovýhle výprask od jednoho dřevěného hastroše.