Studna

Studna
Kousek odtud za humny,
pod víkem opuštěné studny,
mezi třetí a čtvrtou skruží
tonou okvětní lístky rudých růží.
Až k nevíře jak snadno
a rychle klesají na dno,
jakoby vytesány z kamene,
z toho nejlepšího lomu,
klesají vodou čirou jak z pramene
a šeptají si: Patřili jsme jen jemu!
Komu? Tomu mladíkovi co leží na dně.
Čekal u studny,čekal dlouho,ale marně!
Přáteleného ho varovali: Bonifáci!
Na víly se čekat nevyplácí!
Čekal pod mohutnou klenbou mračen
a jejich smutkem byl smáčen.
Ač blesk bil a hrom burácel,
on svou naději neztrácel!
Čekal dál,za větru, v dešti, za tmy,
ale nedočkal se své vysněné dámy.
Růže uschly,prokleté ženy,
teď je může jen naházet do studny.
Když do hlubin posílal ty růže,
zauvažoval zda-li od života více žádat může?
Jedinkrát ji pohlédnout do čokolády očí,
dřív něž do studny skočí,
bez dopisu na rozloučenou,
bez delšího času na rozmyšlenou,
vrhl se proti ztemnělé hladině,
svou chybu uvědomil si ve vteřině!
Neuběhla ani hodina,
když kolem šla dívka,
s vlasy jako zčeřená noční hladina,
ale ta na příběhu už nic nezmění!
Nepomůže úplatek, i kdyby to bylo jmění,
proč ho zachraňovat a dělat z toho romanci?!
Vždyť je všechno marno a v prach se obrací!
Jen ať se topí a promrzá chladem,
měl se hlupák raději otrávit jedem!
Místo nahánění dívčích víl,
místo tolika promarněných chvil,
měl život žít
a ne jen tu jednu chtít!
Každý kdo tak žije, končí na dně,
nejlépe vzdálené a opuštěné studně.

---