Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCestou poslední
30. 11. 2005
1
1
1701
Autor
chvála
Cestou poslední
Šla jsi cestou matičko má, kde prach z žíravý dusil duši tvou.
Ubohá, jak poutník od Jordánu, kráčela jsi prachem pouti cest.
Sedal na hruď, svíral prach dech tvůj.
Modlitba z úst zněla večerem, západ slunce věštil noc.
Tys matičko proseb vyřkla natolik. Že nelze vypovědět.
Přec kráčela jsi... ano ... kráčela pevnou chůzí.
Hlas nepolevil, byl stále týž...
Cestou jsi šla matičko má, kdy nohy rozpraskané.
Ruce? Ty rozedrané.
Osení zelené vlnilo se při vanu, tys též ohýbala.
Osudu zkoušek tvrdost, zněla ti spánkem.
Nezlomena, kráčela jsi dál, ty ubohá.
Mnoho, mnoho dalo se napravit,
však slaboch je člověk.
Tála svíce tvá, ztékal vosk a z žíravý dusil tě stále.
Nedal, nedal ti dlouhého věku žití.
Chlad krve cítila jsi, prsty chabé.
Tu krve tok ustal a srdce?
Dotlouklo, udusil jej z žíravý ... matičko.
Rov kopaný, lůžko hliněné jest připraveno.
Matko má, dnes van změněna,
v rodných štěpnicích usazena.
Tys hrot s jantarem na povrchu, zářící ve mne.
Duše tvá se rozechvěla, dochvěla pod z žíravým.
Tak jako kdysi i mne z žírá krve tok.
Dala jsi mému tělu jeho oheň, sílu i slabost.
Jak stínem zdobí letní výheň střemchy větvoví,
tak i mne chladí vzpomínka na tebe ... matičko.
Šla jsi cestou matičko má, kde prach z žíravý dusil duši tvou.
Ubohá, jak poutník od Jordánu, kráčela jsi prachem pouti cest.
Sedal na hruď, svíral prach dech tvůj.
Modlitba z úst zněla večerem, západ slunce věštil noc.
Tys matičko proseb vyřkla natolik. Že nelze vypovědět.
Přec kráčela jsi... ano ... kráčela pevnou chůzí.
Hlas nepolevil, byl stále týž...
Cestou jsi šla matičko má, kdy nohy rozpraskané.
Ruce? Ty rozedrané.
Osení zelené vlnilo se při vanu, tys též ohýbala.
Osudu zkoušek tvrdost, zněla ti spánkem.
Nezlomena, kráčela jsi dál, ty ubohá.
Mnoho, mnoho dalo se napravit,
však slaboch je člověk.
Tála svíce tvá, ztékal vosk a z žíravý dusil tě stále.
Nedal, nedal ti dlouhého věku žití.
Chlad krve cítila jsi, prsty chabé.
Tu krve tok ustal a srdce?
Dotlouklo, udusil jej z žíravý ... matičko.
Rov kopaný, lůžko hliněné jest připraveno.
Matko má, dnes van změněna,
v rodných štěpnicích usazena.
Tys hrot s jantarem na povrchu, zářící ve mne.
Duše tvá se rozechvěla, dochvěla pod z žíravým.
Tak jako kdysi i mne z žírá krve tok.
Dala jsi mému tělu jeho oheň, sílu i slabost.
Jak stínem zdobí letní výheň střemchy větvoví,
tak i mne chladí vzpomínka na tebe ... matičko.