Nástipiště číslo jedna

Je to psané ve vlaku, inspirovala mě dívka, která seděla semnou ve vagonu. Nechtělo se mi psát klasickym stylem.. vlastně ani mi to nešlo.. takže.. směle do toho

Nastupiště číslo jedna
Je večer. Zimní, šedivý večer.
Nádraží žije svým bvyklým životem.
Lampy vrhají své naoranžovělé světlo na procházející lidi.
Vlaky přijíždějí a odjíždějí. Jen ten můj ne a ne přijet.
Zima se mi dere pod kabát a nejen zima. Tíží mě vzpomínky.
Kdo nezná, nepochopí. Visí mi na srdci jako olověné závaží.
Unesu je?
Lampa na nástupišti jedna zablikala a rozbzučela se.
A lidé stále přicházejí a odcházejí.Stejně jako v životě.
Kamarád byl a už není.
Zmizel.
V kapse jsem nahmátla cigaretu. Dobrý nápad, pomyslela jsem si.
Vytahuji zapalovač a cigaretu si vkládám do úst.
"Škrt" Zlatavý plamínek ozáří mou tvář. Je to jako když vzplane nový život.
Cigareta zapálena.
Plamínek uhasíná.
Život uhasíná.
Vychutnávám si ten okamžik. Jen já, nástupiště a cigareta.
A lampa stále monotóně bzučí.
Vzpomínám, jak jsem tady stála s kamarádem, kouřila a bylo mi fajn.
Opět tu stojím a kouřím, ale jsem sam. A není mi fajn.
Tolik mi chybí.
Slza mi stéká po tváři.
Ale... Nejsem sama kdo upíná zrak na schody osvětlené lampou.
Kousek odemě stojí dívčina.
Kouří.
Také pro ni se čas zastavil.
Nevnímá nic.
Vidí jiné věci, v jiném čase, ale na tomtéž místě.
Vidí sama sebe opět prožívat ten bolestný rozchod.
Vidí se, jak sedí pod lampou na schodech a do uší jí opět duní ta slova...
Je konec...
A teď tu opět stojí.
Kouří.
Pláče.
Vzpomíná.
Unese tíži vzpomínek?
Na nástupiště jedna přichází pán.
Opírá se o zábradlí a zapaluje si.
Asi nekouří moc často, nechutná mu to.
Zkouší se uklidnit. Možná zapomenout a oprostit se od reality.
Nástupiště jedna je šedivé.
Hned u vchodu jsou schody, vedoucí dolů, z boku olemované modrým zábradlím.
Proč?
Pán v černém kabátu sklání hlavu do dlaní.
Pláče?
Je tu zima.
Ruka držící cigaretu mi mrzne.
Nevadí mi to.
Jsem někde uplně jinde, stejně jako oni.
Všichni vidíme jiné věci:
Kluka, co říká: konec,
dámu, co umírá na schodech
i kamaráda, který zmizel.
Cigareta dohořívá.
Pozoruji rudou špičku spalující tento okamžik.
Už mi nechutná.
Odhazuji cigaretua botou je zašlapuji.
Kamarád je pryč a s tím nic nenadělám. Zmizel a já ho nemůžu vrátit.
Bolí to ale musím jít dál.

Můj vlak už přijel.
Nasedám a pozoruji zbylé dvě osoby venku.

Děvče skoro dokouřilo.
Cigareta jí náhle vyklouzla ze zmrzlých prstů.
Černovláska zvedá hlavu a s bolestí v očích pohlíží do oranžového světla lampy.
Špičkou boty zašlapuje cigaretu.
Kouzlo okamžiku mizí.
Rozhodla se.
Jedním pohledem se rozloučila a nastoupila ke mě do vlaku.
Musím se na ní usmát.
Obě víme.
Výpravčí píská.
Koukám z okna.
Nástupiště jedna je prázdné až na toho muže.
Klečí na zemi, opřen hlavou o zábradlí.

Konečně jedeme.
Vlak pomalu vyráží vstříct novým cestám.

Zanecháváme nástupiště jedna za sebou, stejně jako muže zlomeného minulostí.
Nezvládl to.
Poslední vlak právě ujel.

---