Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seA JAK TO PAK BYLO DÁL II
Autor
houda
pokračování
„Ach jo,“ myslí si Samouš a drbe se ve vlasech, „mít tak korunu, hodím si korunou.“ Ruka mu bezděky sjede do kapsy u kalhot, kde má správný kluk mít provázek, nůž a kdovíco ještě, ale nahmátne jenom malý, kulatý hrášek. Kdoví, kde se tam vzal. „A proč ne,“ řekne si Samouš, „hodím hráškem a půjdu tam, kam se odkutálí.“
A že jak si řekne, tak také udělá, hrášek se kutálí a Samouš jde za ním. Co mu také jiného zbývá. Jde a jde, sám ani neví, jestli odbočil vpravo či vlevo, a co na tom taky záleží. Hlavně, že se konečně pohnul. Jde a píská si, pořád trošku smutně a sem tam i vesele, občas si i maličko poskočí, ale ne zase moc. To ne.
A tak dojde cestou, na kterou ho přivedl zapomenutý hrášek, až k podivné věži, co vypadá jako kamenný obr se čtyřma široce rozpaženýma rukama. Ten kolohnát stojí u cesty, jak vrostlý do země a rukama otáčí pořád dokola a přitom podivně skřípe a vrže a klape ostošest.
Do věže vedou dveře nad třemi schůdky a v nich stojí paní, která se ani neusmívá, ani nemračí. Vlasy i paže má pokryté jemným bílým prachem. Je to mouka, ale to Samouš ještě neví.
„Dobrý den, paní,“ pozdraví Samouš a že mu to nedá, hned se ptá: „Co je tohle, prosím vás, za divnou věž?“ „Když to musíš vědět,“ povídá paní, „tak to je mlýn, co ve dne v noci mele, a já jsem tu paní mlynářka.“ „A co že to ten mlýn, prosím pěkně, vlastně mele?“ ptá se dál zvědavý Samouš. „Inu,“ odvětí rozšafně mlynářka, „příkladně ve dne mele obilí na mouku a z té se pak peče chleba.“ „Aha,“ řekne Samouš. „A co mele příkladně v noci?“ zeptá se ještě.
„To tě nemusí zajímat, chlapče,“ usadí ho mlynářka. „Raději mi pověz, kdo jsi a odkud a kam máš namířeno.“ „To je právě to,“ zajíkne se Samouš, „že já vlastně pořádně nevím. Já tedy hledám maminku, ale nemám nejmenší tušení, kde bych ji mohl najít.“
„A taky už mám hlad,“ dodá po chvíli upřímně. A jak tam tak stojí, skoro se zdá, že se co nevidět rozpláče. „Tedy, kde hledat maminku, to ti opravdu neporadím,“ povídá mlynářka, „ale jestli máš hlad, s tím bych si rady věděla. Když mi slíbíš, že budeš u mě pracovat, jídla i pití budeš mít, co hrdlo ráčí.“ „Ale já nevím, jak dlouho se můžu zdržet, já totiž...“ začne opatrně Samouš. „Jak dlouho budeš chtít,“ utne ho rázně mlynářka. „Jsem tu teď na všechno sama a pomocník se mi hodí. Ale když se ti u mě nebude líbit, můžeš odejít třeba hned zítra, platí?“
A tak si plácli a Samouš měl najednou kde hlavu složit a k tomu, zdá se, i něco dobrého k snědku. Práce, kterou mu mlynářka určila, nebyla nijak složitá, nosil pytle s obilím do mlýnice a pytle s moukou spouštěl po dřevěné skluzavce na valník. Pravda, nebyla ani dvakrát lehká, ale to Samoušovi nevadilo. Každý večer uléhal příjemně unavený do pohodlné postele a říkal si, že hned ráno se rozloučí a půjde dál, ale ráno zavoněly z kuchyně čerstvé koláče a Samouše napadlo, že se svět nezboří a že s tím loučením počká do oběda.
U oběda mlynářka Samouše pokaždé něčím příjemně překvapila. Jednou to byla miska malin, jindy hrnek kysané smetany, tu zase hrušková povidla, a jelikož večeře bývaly stejně dobré a někdy ještě lepší než oběd, ubíhal den za dnem a Samouš se stále nemohl s mlýnem rozloučit. Neměl se vůbec špatně, ba naopak. Pravidelnou prací zesílil, takže býval i dříve hotov a měl trochu času na toulání po okolí.
(pokračování příště)