Tři tečky

Bylo mi pět a tobě čtyři…

…a v mém životě byli jen netopýři.

Běhal jsem doma ve štramplích a v úplém tričku

a na hrudi mi tkvěl papírový černožlutý emblém.

„Říkejte mi Betmen,“ prskal jsem rodičům do kafe.

No a pak jsem tě potkal.

Seděla jsi na pískovišti a byla jsi tak…

tak nevinná…

tak nádherná…

tak krásně podsaditá a dokonale plochá.

Leckdo by řekl – láska na první pohled.

Nenápadně jsem se k tobě přikradl…

…a sledoval systém tvého plácání.

Bože…

…jak jsi plácala.

Pevné sevření lopatky,

střídmé a přesně umístěné údery

a pak ten pravidelný pohyb zápěstím…

No prostě dokonalá sinusoida.

Chvilku jsem vedle tebe stál a jen tak zíral.

Vůbec mi nebylo trapně.

Malým dětem přece trapně nebývá.

Jakmile se nachýlil čas oběda
tak jsem se konečně odhodlal…

a vytasil své vyleštěné nářadí.

Sadu nerezových formiček od Matela.

„Já se jmenuju Malek,“ spustil jsem sebejistě.

Podívala ses na mě.

Těmi svými velkými kukadly.

„A já Klyst… Klystýr… Klystýna.“

Nemeškal jsem a zareagoval na mylně vycítěný signál:

„Budeme plácat spolu?“

***

Myslel jsem, že tě mám, ale…

…ale zmýlil jsem se.

Jirka byl tehdy lepším.

Lepším pro tebe.

Kdo ví, co měl on, co já ne.

Kudrnaté vlasy?

Autíčko z Německa na ovládání?

Sadu stříbrných céček?

Pozlacenou kartičku s Waynem Gretzkym?

Nebo snad ty blbé boty s fajfkou?

Každopádně formičky to nebyly.

***

Když mi bylo deset, poprvé jsem sebral odvahu na to, abych nahlédnul do těch časopisů, které sis…

Tati…

Tak šikovně střežil před mámou.

Když jsem jeden z nich otevřel,

mezi nohami jsem pocítil něco doposud nepoznaného.

Ale nebyl jsem sám.

Podobný problém mělo i pár pánů na těch fotkách.

Na těch fotkách, kde jim bylo asi velké horko.

***

Až později jsem všechno pochopil.

Lukáš

- spolužák ze třídy -

mi toho o sexu prozradil dost.

Jak načapal své rodiče

a jak se mu potom snažili namluvit, že tatínek maminku ošetřoval.

A taky jak to zkoušel s Lenkou ve školní družině.

Tam za topením pod okenním parapetem…

Lukáš byl prostě ve všem popředu.

Nikdy nezapomenu na to, jak mi během vlastivědy řekl následující:

„Lidi spolu spí, protože se mají rádi.“

***

Nad tou větou jsem dlouhou dobu přemýšlel…

…a pak mi to do sebe zapadlo.

Přistoupil jsem k vašim dveřím,

několikrát si odkašlal

a posléze zazvonil.

„Dobrý den, je doma Kristýna?“

(Chvilku to trvalo, než ses objevila ve dveřích.)

Když jsem tě spatřil, zareagoval jsem jako napnutý prak:

„Kristýno, líbíš se mi, mám tě rád, chci s tebou chodit a tudíž…“

***

Mohlo by se zdát, že mi nebylo umožněno doříci,

ale bohužel…

opak byl pravdou.

Dořekl jsem,
dostal facku
a tvůj otec mě hnal přes celou náves.

Velmi záhy jsem si uvědomil, že lidi spolu nespí, protože se mají rádi,

ALE protože to mají rádi.

A tys to moc dobře věděla.

Neboť sis kupovala Bravo.

***

Ve svých patnácti jsem rodičům vytřel sluch.

„Ty se chceš hlásit na zdravotnickou???“

„Ano,“ stál jsem si za svým, „chci se živit jako zdravotní sestra!“

***

Bůh tenkrát věděl, že jsem se na tu odpornou školu nehlásil kvůli sobě…

…avšak kvůli Tobě.

A byla to oběť obrovská.

Trápili mě…

Mučili mě…

Dělali vše proto, abych odtamaď vypadnul…

Ale ani ta proklatá latina mě nezlomila!

Rval jsem se jako o život,

a když jsem ve třeťáku pozvracel naši vyučující,

nebylo to poprvé ani naposled.

(Při každé další návštěvě pitevny jsem pak vyfasoval kyblík.)

***

No a na maturitním večírku…

ani tam má osoba nezklamala.

Posilněn alkoholem

a oproštěn zábran

pomalu jsem k tobě přistoupil,

chytnul tě za ruku

a vyslovil tu největší možnou stupiditu:

„Vezmeš si mě?“

***

Jaké překvapení, když si ani neodpověděla.

***

Ať tak či onak…

byl jsem tenkrát slepý.

Petr se okolo tebe ochomýtal

A mě ani chvilku nedošlo, že byste spolu mohli chodit.

Až když jsem vás načapal při líbání…

právě tehdy mi byly strženy tlusté růžové brýle.

***

Nespal jsem,

oka nezamhouřil

a bulel jak malé děcko.

Žádný div, že jsem tenkrát skončil na psychiatrii.

„Pane Hranický, jste velmi hodný člověk s velkým srdcem…

…mám však obavy, že vaše citová orientace je až nemístně omezena na jednu jedinou osobu.“

***

A tak i když jsem si ty růžové brýle na okamžik sundal,

ihned na to směřovaly na původní místo.

Sama „náhoda“ nás poté svedla do téže studijní skupiny na vysoké škole.

***

„Marku?“

„Kristýno?“

„Co tu, člověče, děláš?“

„Já…?“

***

Věděli to všichni.

Všichni viděli, jak po tobě jedu…

…ale jen ty…

…jen ty ses stále ohlížela opačným směrem.

***

Našetřil jsem si na boty s fajfkou

a opatřil několik natáčků na vlasy

Každý pátek

- vždy při výplatě -

jsem ti kupoval květiny

a přikládal k nim papírek s textem:

„Od velkého ctitele“

***

Veškerá má snaha ale vyzněla nazmar.

***

Zašlo to až tak daleko, že jsem uposlechl rad svých namachrovaných kamarádů

a pořídil si měsíční permanentku do posilovny.

„Schwarzík to s činkami dotáhnul až na guvernéra, tak proč bych nemohl já…“

Tahle fráze mi rejdila hlavou neustále.

Až jsem se jednou vážně nasral

a dal si na bendž sto dvacet kilo.

Tak těžkou lásku jsem k tobě pociťoval

a přesně tahle láska mi zpřelámala dvě žebra

***

Když jsem se vrátil z nemocnice,

doklopýtal jsem k přezdívce Marylin Manson.

Kéž bych věděl proč…

***

Uběhlo dalších deset let, než se naše cesty znovu protnuly.

A bylo to právě v době, když mi přišla nabídka ze zahraničí.

Odmítl jsem ji a moje sestra

- moje zdravotní sestra -

ta se s tím jen těžko smiřovala.

„Ty vážně nechceš operovat ženy ve Švýcarsku?“

Pousmál jsem se. „Já chci operovat jen tu jednu. A to tady v Česku.“

***

Byl jsem malířem naivních pláten.

Když jsem Švýcarům řekl „Ne“,

hned druhý den mi přišlo svatební oznámení.

(Načasovala sis to perfektně.)

***

Tvá svatba byla krásná.

- krásně hnusná -

Ani nevím, proč jsem tam šel…

Snad ve víře, že si to rozmyslíš

a utečeš od oltáře.

Ale to se nakonec nestalo.

Řekla si „Ano“

a já zakřičel…

přes celý kostel…

skrze to ticho…

a mezi údery zvonů…

Ne!!!!

***

Vzbudil jsem pozornost…

pozdvižení…

nechápavost…

a dost možná i posměch.

***

Příliš dlouho mě to ale netížilo,

a když ses po pěti letech rozvedla,

tak jsem tvůj sňatek nadobro vstřebal.

***

Opět jsem přišel k vaším dveřím

- tak jako před dvaceti lety -

a s ustrašeným výrazem zaklepal

„Ahoj…“

„Heh…“

„Chápu, co teď prožíváš, a tak…“

„Marku…“

„Vím, jak ti nyní je…“

„Já jsem…“

„A jestli budeš cokoliv potřebovat…“

„Marku…“

Odmítla jsi mě.

Pokoušel jsem se ti pomoci…

psychicky tě podpořit…

Ale (opět) marně.

Vmetla jsi mi do tváře:

„Já teď nemám náladu.
Promiň.“

Slíbila jsi, že se ozveš…

že mi dáš vědět, až ti bude líp

že pak někam zajdem

a jen tak

- kamarádsky -

pokecáme.

***

Tři měsíce.

Tak dlouho jsem živil předem mrtvé naděje.

Neozývala ses

a na mé zprávy neodepisovala.

Žádné hloupé výmluvy

a ani náznak prozvonění.

(Asi jsi neměla kredit.)

***

Tahle zdánlivě hloupá událost mě dohnala až na okraj příkré propasti.

Koupil jsem si kufr,

sbalil do něj to nejdůležitější

a bez dopisu na rozloučenou

zmizel daleko od Tebe.

Daleko od abstinenčních křečí.

.

...

Byl jsem však vojákem v přední linii…

bojovníkem proti větrným mlýnům…

vzbouřencem vlastních tužeb a přání.

Tenhle boj byl od počátku zbytečný.

Kór, když jsem si „nechtěně“ přibalil tvé fotky.

***

Nešlo jej neslyšet...

Nešlo jej prostě a jednoduše ignorovat…

A zpočátku jej nešlo ani vyslyšet…

Ten hlas v mém podvědomí.

Zprvu mi říkal: „Vykašli se na ni… ona ti za to nestojí.“

Ale s každým dalším dnem se to stupňovalo.

Trvalo to strašně dlouho

A skončilo to až jednoho sobotního rána

Uvařil jsem si kafe,

Nechtěně se jím polil…

A v mírném afektu se rozhodl:

„Vyseru se na všechno.“

***

Byl to zvláštní večer.

Velkolepý, historický a definitivní.

Porazili jsme Kanadu 4:2

A stali se mistry světa v hokeji.

Všichni slavili.

Všichni si užívali.

Všichni se opojně opíjeli.

A na druhé straně já…

…já - slaboduchý ubožák.

Stál jsem na pomyslném nástupišti

přepočítával betonové pražce

a netrpělivě vyčkával na příjezd.

Jak se později ukázalo,

vlak měl nejenom zpoždění,

…ale i  malou rychlost.

***

Můj případ vzbudil patřičné pozdvižení.

Jeden novinář střídal druhého…

…z Šípu, Blesku, Hromu i Tajfunu.

„Muž, který přežil srážku s vlakem“

„Potulný Ostravák se podruhé narodil“

„Spěšný vlak narazil na lidskou hráz“

„Černý pasážer pod vagónem s uhlím“

5 minut hořké slávy.

***

Na lůžku jsem strávil celý půlrok

Na kapačkách…

Pod vlivem oblbujících injekcí…

Zprvu uveleben jako demokrat…

Později nesvévolně připoután.

Nebylo se čemu divit.

Všichni okolo mě umírali

A jenom já

- jaký to div -

jsem měl tu smůlu,

že mě vždycky někdo načapal.

***

„Musíte žít!“ vtloukali mi do hlavy.

„Musíte žít…“

***

Dlouho jsem se jejich ideji bránil…

Dlouho jsem se je pokoušel oblafnout…

Ovšem až do jisté CHVÍLE.

Dveře se otevřely

a do mého pokoje vstoupil anděl.

Anděl bez křídel.

Příčina všech příčin.

Ty.

(Kdy jindy by mě anděl přicházet, nežli o návštěvních hodinách?)

***

Gesto na příkaz svědomí zapůsobilo více než dobře.

Doufaje v zázrak, že jsi konečně prozřela,

obrátil jsem list

a začal psát novou knihu.

Bez černých kapitol

a se spoustou růžových nadpisů.

***

No a nyní…

…nyní stojím před tebou

a všechno ti to tady vyprávím.

Nebýt tebe,

Tak tu teď nejsem.

Nejsem tu a s ničím se ti nesvěřuji.

Zvláštní, že ano?

Je mi šestašedesát,

jsem starý,

vráskami posetý,

a přesto neztrácím vůli žít dál.

Stojím tu před tebou

a žádám tě o to jediné.

O jednu jedinou věc.

O věc, která by se ti mohla jevit jako hloupá.

(Ale věřím, že to pochopíš.)

Chci jeden jediný polibek.

Chci na okamžik pocítit to, za čím jsem se tolik hnal.

Jeden jediný polibek, který by alespoň zčásti zacelil ty hluboké šrámy…

Žádám snad tolik?

Po tom všem…

***

Přede mnou stojí stará žena.

Stará mlčící žena, která váhá

a jež marně loudí ve své zvrásněné paměti

Uběhne pár vteřin, když můj sluch zaznamená ČTYŘI SLOVA.   

Čtyři nejhorší slova mého života:

„A vy jste kdo?“