S Veronikou

Včera jsem si v koupelce opláchl obličej a pocuchal vlasy – to abych budil takovej ten neurvalej dojem. Tomu pomáhaly upnutý džíny a košile s pruhama: podélnýma, červené a černé barvy. Přes to jsem hodil svůj pekelně teplej kabát po dědovi, protože venku začínalo přituhovat a šel jsem šel na rande.

Já na rande moc nechodím, ale když už jdu, tak hrozně rád. Vždycky se oháknu do těch hader, co jsem vám je před chvílí popsal, rozcuchám si vlasy, abych nevypadal jako nějakej mazánek a už spěchám na smluvený místo. Po cestě si obvykle pískám, na všechny se usmívám a budím tak určitě dojem šťastnýho kluka. Většinou taky v radosti nakopnu nějakej kamínek. Někdy už to nevydržím a musím se rozběhnout. Třeba si dávám závod s tramvají. A jsem rychlej, to vám teda povím. Lidi ve voze mi většinou strašně fandí, povzbuzují mě, otvírají okýnka a mávají na mě. Jednou dokonce jeden starší pán vystoupil a hned mě oťukával, jestli bych nechtěl běhat za jejich klub. Ale na to já moc nejsu.

“Ne tak zhurta”, zasmála se. Moc se mi líbí, když se směje. Myslím si, že je to vůbec ta nejlepší věc, když se lidi smějou.

Seznámili jsem se před měsícem na drakyádě, když se nám zamotali draci. Já si udělal hvězdici a na ni jsem nakreslil takový ty japonský znaky, který jsem si vymyslel. Když se mě zeptala, co to znamená, řekl jsem, že to vyjadřuje, aby lidi, pokud můžou, pomáhali všem, co to potřebují. Hned se na mě zkoumavě podívala a já měl problém, udržet si svou kamennou tvář. Pak, když jsme ty draky rozmotali, pozval jsem ji do kina na film Kam se na nás hrabou. Měla totiž takový červený upnutý tričko, z kterýho jsem byl úplně paf. Prostě mi nezbylo, než ji pozvat!

Přišli jsme akorát, když to začínalo. Lístky jsme měli do poslední řady. Tu mám nejradši, protože za váma už nikdo nesedí a nemusíte mít strach, že by vám nějakej smrad kopal nohama do sedadla. Hned jak zhasli, dal jsem jí ruku kolem ramen, protože se mi strašně líbila a vůbec se mi nechtělo celej film přemýšlet, jestli ji mám chytit nebo ne.

Kam se na nás hrabou bylo o tom, jak na Zemi přistanou ufoni a zjišťují, co jsou lidé zač. Jsou maskovaní, aby vypadali jako lidi a všechno a dělají výzkum, kde to jde. Několikrát zmoknou a to se jim pak smyje barva a je vidět, že jsou zelení. Jsou docela srandovní. Nakonec jim je z lidí tak na blití, že se seberou a letí zase zpátky na Mars.

Veronice se to myslím docela líbilo, protože se smála a když odlítali, tak mi tiskla ruku a tak. Já na tom byl potřetí a teprve s ní mě ta scénka brala.

Pak jsme si šli sednou do jednoho podniku a já objednal víno. Byli jsme tam úplně sami, pili to víno a vykládali si o galaxii a vesmíru a takových věcech. No a zrovna, když jsem jí vykládal o té Einsteinově teorii, jak lidi odletí a vrátí se mladší, tak si vedle našeho stolu sedl takovej dlouhovlasej chlápek s nějakou přisprostle oblečenou ženskou a začali se po sobě plazit. Mně se vám z toho udělalo tak blbě, že jsem se toho ovocnýho poháru, kterej jsem si předtím, než přišli, objednal, ani nedotkl.

“Ne,” povidám na to a říkám tomu chlápkovi za barem o tequilu.

"Seš na řadě," povidám, když zmizela koule v díře. Veronika vzala tágo a promýšlela tah. V tu chvíli jsem si sedl ke stolu těch dvou individuí. Chvíli byli vykulení. Pak se Čárlí zamračil a povidá: "Tobě to nestačilo mladej?"

"A co?" zeptala se buchta.

"Uvolni prsty!" povidám. To už byl Čárlí kousek ode mne. Tágo bylo moje. Ještě jsem s ním stačil udělat ten cruisovskej grif z Barvy peněz a bral Čárlího přesně do čela. Byla to pěkná perda, tágo se zlomilo, ale Čárlí to ustál. Nezbylo mi, než mu vrazit koleno do rozkroku. Pak byl teprve vyřízenej. "Teď jsme si kvit," povidám.

Já se v podstatě vůbec neperu. Co jsem se kdy pral, tak jedině s bráchou, když se mi smál, že mi odstávaj uši. To je sice pravda, ale když vám to někdo každej den opakuje a ještě se u toho přiblble usmívá, začne vám to po čase příšerně vadit. V tom baru jsem se prostě vytáhnout musel, protože jsem tam byl s takovou bezva kočkou. Problém byl v tom, že když jsem po tom, co jsem vyřídil Čárlího, hledal Veroniku, nikde nebyla. Přes židli ležel můj kabát, tak jsem jej vzal, zaplatil u baru to podělaný tágo a vydal se ji hledat.

Pěkně přituhlo a za chvíli jsem měl nad horním rtem kus krvavýho ledu. Aspoň to přestalo týct. Napadlo mě, že Veronika šla domů. Jenže já nevěděl, kde bydlí! Vydal jsem se směrem k zastávce a akorát ji spatřil, jak nastupuje do tramvaje. Už jsem ji nestihl a tak jsem se dal do běhu. Vůbec mi to nepřišlo nijak zábavný, protože vzduch byl chladivej, Veronika si sedla dopředu a zadním okýnkem na mě ukazovali dva skíni fakáče. Vzápětí jsem se natáhl na ledovce a příšerně si narazil loket. Veroniku jsem stihl až na druhý zastávce, na který vystoupila.

Byl jsem pekelně udýchanej a nejhorší na tom bylo, že s ní vůbec nebyla žádná řeč. Kráčela takovou úzkou uličkou na náměstí, já za ní, pořád jsem nemohl popadnout dech. Hrdlo mi hořelo a já se zmohl jen na: "Vero-niko, já pro-stě musel ně-co u-dě-lat!" Jenže ona vám vůbec nereagovala. Přeběhl jsem před ní a kráčel pozadu. "Slyšíš mě? Já mu-sel.." Nic. Pak, když jsem se jal díky nějakýmu podělanýmu patníku znovu skácet k zemi, chytla mě za kabát. Pak se rozplakala.

Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, tak jsem jí chytl kolem pasu a takhle jsme došli až na náměstí. Byla tam spousta stánků, kde se prodávaly různý serepetičky, z ampliónů vyhrávala vánoční hudba a všude byla spousta veselejch lidí. Veronika se ke mně přivinula. Pak jsme si koupili punč a prodrali se k pódiu, kde se něco dělo, protože dokola bylo hrozně narváno. Byli to malý děti a hrály o tom, jak přišli králové s dary za Ježíškem. Ježíšek byl umělohmotná panenka, o kterou pečovala asi desetiletá panenka Maria, oblečená do modrých šatů s bílou vlečkou. Nějakej kluk tam pak trochu falešně troubil na trubku a nakonec všichni zpívali vánoční koledy. I ty lidi, co se na to dívali, začali zpívat, i Veronika si začala pobrukovat a já najednou zjistil, že pláču.

Koukal jsem se na tu holčičku, co hrála panenku Marii, jak zpívá, a všechno mi přišlo strašně smutný. Hlavně to, že už nikdy nebude hrát panenku Marii a že ten kluk nebude troubit na tu trubku. Že jednou vyrostou, stejně jako jsem vyrostl já. Prostě mi přišlo líto, že všichni nakonec vyrostou a do toho mě přepadl takovej ten podělanej sebelítostivej pocit.

"Ne," povidám.

O krok ustoupila a významně na mne pohlédla: "Zasloužíš si?"

Zamyslel jsem se a pak se sevřenými rty zavrtěl hlavou. Přesto jsem měl někde hluboko uvnitř radost. Čekala mě totiž poprvé druhá fáze milostného vztahu: plnění úkolů.