Zatoulaná

Tak jsem se vrátil do dobrých časů,
dělám to často v touze setrýznění,
zoufalé hledání laskavých hlasů,
co mluvily o věčném propojení.

Pešina lesem dojista hrozivým,
poznávám domov a to mě tiší,
naslepo směrem točím se bludivým,
divím se stařecky, jak vše se liší.

Za chůze do hlíny ulehám,
prosáknu vůní nasládlou,
pamnětné vzkazy ladem nenechám,
toulám se zemí prvavou.

Podrážky bot jsou tu nepatřičné,
zraňuji dospěle mydlené bosatě,
prastaré věci překládám neskutečné,
uvyklý životu v technické ulitě.

Chytnu se kůry a je to nové,
ten z dětství cizák je v dálce,
poznání bývalo radostně hravé,
zachovat duši je nelehká práce.

Vydechnu píseň nářkovou,
v krajině radosti dřívější,
vyzkouším postel mechovou,
a pohlédnu žalobně do výšin.

Sepnuté ruce a zavřené oči,
svou bolest vysoko posílám,
má cesta do dětství plakavě končí,
a já bych tak rád šlapal dál.

Lesem a loukou a vodou
nebem a mrakama a sluncem
klestím a kamením a hlínou
bych šlapal a běžel a letěl.

V širokém, vysokém a krásném chrámě,
slušnostní návštěvu na skok udělal,
když uzrál, odešel, přesto si vzpomněl,
jak dobře to místo nedávno znal.

Rušivým cizincem ve vlastním domě,
čeká až pravdová bolest ustane,
zhroutí se v ráji, kde mu mělo být dobře,
v nechtěném pekle na věky zůstane.

---