Harry Potter a Ohnivý pohár

To to letí… jako by to bylo včera, co se do kin prodral první díl Harryho Pottera a co jsme se mohli stát svědky nelítostných rozepří mezi fanoušky Pána prstenů a čtenářů knih J. K. Rowlingové.

No dávno… jak se to vezme. Čtyři roky jsou čtyři roky a za tu dobu se leccos změnilo. Režiséři, atmosféra, vzhled ústředních herců, představitel Brumbála…

Ano – událo se toho nemálo.

Harry Potter a Ohnivý pohár

Čtvrtý díl Harryho Pottera měl zřejmě ze všech stávajících filmů nejhorší startovní pozici. Vězeň z Azkabanu nastavil laťku proklatě vysoko a od nového dílu se očekávalo, že se tomuto výkonu přinejmenším vyrovná. Alfonso Cuarón vytřel zrak všem nedůvěřivým pesimistům a svým způsobem zpochybnil práci svého mnohem zkušenějšího předchůdce Chrise Columbuse. Třetí díl byl jednoduše skvělý. Vymanil se ze spárů filmové monotónnosti a jako jeden z mála „dětských“ snímků mě navnadil na část následující (což se mi nepřihodilo ani u jedničky, ani u dvojky). Nejinak zapůsobily i „upoutavkové“ řeči mých sečtělých spolužáků: „Čtvrtý Potter je nejlepší. Začátek je sice takový nemastný-neslaný, ale pak se to rozjede a už nezastaví.“

Upřímně řečeno, kolegové z lavice mi toho napovídali více než dost a právě jejich zásluhou jsem nebyl dojmu, že mě čeká konfrontace se snímkem, který mi nedá šanci vydechnout.

Jak se později ukázalo, zůstalo pouze u těch předpokladů.

Ohnivý pohár – ať už je jakýkoliv – určitě se nepřibližuje zářezu, který učinil Cuarónův přepis (a jak jsem pochopil z diskusních fór, zřejmě by neobstál ani ve srovnání s knižní předlohou). Snímek Mika Newella (Čtyři svatby a jeden pohřeb, Krycí jméno Donnie Brasco) trpí naprosto stejnou nemocí jako první dva díly. Ve snaze vměstnat do filmu vše nejdůležitější a nejzásadnější (Turnaj tří škol, Bradavický bál + plány Lorda Voldemorta) byla jaksi nezohledněna míra přípustné konzistence. Důsledkem toho je stopadesátiminutová podívaná, která je sice odhlečena o vše „nepodstatné“, ale jež se v celé své délce potýká s absencí kvalitního pojiva. Pojiva, které by vyplnilo mezery mezi jednotlivými okénky a odlehčilo celkovou konstrukci. Šestisetstránková předloha svázala tvůrcům ruce natolik, že se z nového Pottera stal jen pouhopouhý přechod mezi třetí a pátou epizodou. I když by bylo nejjednodušší (a dost možná nejobjektivnější) smířit se s tím, že se knížka o takovém rozsahu (a váze) adaptuje jen těžko, článek by s tímto vysvětlením ztratil svůj účel a rovněž i patřičnou délku.

Za tento výsledek je zodpovědný nejenom scénář Stevena Klovese, ale i místy „bezcitné“ sestříhání (zjevné hlavně v první půli) a samozřejmě režisér Mike Newell.

Na obranu britského tvůrce musím však zmínit, že to měl od počátku velmi těžké. Přebíral žezlo po vynikajícím Cuarónovi a ještě se k tomu všemu zavázal části, jež měla do doposud poklidných Bradavic vnést pořádnou porci temnoty.

Newell se tohoto břímě ujal jako statečný jinoch a na zmíněné ponurosti vystavěl celý film. Ohnivý pohár by se tak klidně mohl jmenovat Hororový pohár, neboť z pohledu vizuálního se právem nabízí přirovnání k Burtonově Ospalé díře. Newell navazuje na Cuarónovy architektonické náčrtky a servíruje nám tzv. „ohněm sežehlé Bradavice“ (tohle přirovnání neberte doslova). Potterovské prostředí je tedy syrové, gotické a na hony vzdálené pohádkovým kulisám. Pokroucená vegetace bez listí, slunce schované za šedivými mračny, hustá mlhová pokrývka a minimum interiérového osvětlení…

V tomto směru nelze Newellovi nic vytknout - vypomáhá si všemi dostupnými prostředky (v dnešní době hojně využívané barevné filtry) a činí z Pottera konzumní materiál pro odrostlejší diváky.

Bohužel – budování stísňující atmosféry je asi to jediné, co lze bez výčitek svědomí oznámkovat číslicí jedna. V ostatních činnostech se projevuje režisérova netrpělivost vyvozená časovou tísní – a to se odráží zejména v pasážích, kde by měl nezadržitelně stoupat adrenalin. Jedním z mnoha příkladů budiž scéna s odcizením dračího vejce. Režisér má spoustu možností, jak rozehrát nervydrásající infarktové dění, kde má opodstatnění každá vteřinka a každý decimetřík – přesto všechno zůstává u pouhých náznaků a okleštěných útržků.

A tohle docela zamrzí (docela dost). Zvláště pak v díle, který je vystavěn na Harryho účasti v Turnaji tří kouzelnických škol – v díle, jenž si prvně zahrává se smrtí.

Jednoduše řečeno – nový Potter není zdaleka tak vybroušený jako jeho předchůdce a kdoví, jak bych jej přijal, kdyby se Vězeň z Azkabanu tolik nepovedl. Nedotažené akční sekvence tvoří jen úlomek vrtkavého výsledku a mnohem více tak doplácí na ignoraci zmíněného pojiva – na nevyváženost se scénami, v nichž by rejža zvýraznil atmosféru života na kolejích a citové strádání hrdinů (na čemž mají zásluhu i krapet nepřesvědčivé herecké výkony dětských představitelů). Se scénami, ve kterých by nám umožnil uvěřit, že se nedíváme jen na pouhé herce a pouhou adaptaci knižní předlohy.

Je už mým jakýmsi zlozvykem, že recenze na Harryho Pottera pojímám poněkud kritičtěji, než by bylo nutné s ohledem na skutečnou kvalitu díla. Ohnivý pohár se neřadí mezi žádné propadáky a velká zklamání – tím spíše se jedná o snímek, u něhož se divák těžko zbavuje pocitu, že by mohl být natočen lépe. V případě filmového konzumenta je tedy prioritní jeho přístup k filmu. Patříte-li mezi ty diváky, kteří se spokojí s tím, když je snímek zabaví pouze po dobu projekce, zapomeňte na všechny předchozí odstavce a s čistou myslí vstupte do potemnělého kinosálu. Naopak… vyžadujete-li od adaptace knižní předlohy, aby se vám určitým způsobem vryla do paměti, dá se očekávat – a říká se mi to těžko – že na této adrese příliš nepochodíte.

Film skončil a já si na něj vzpomněl až při psaní této recenze.