Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSVĚT ZA ZDÍ-5
15. 10. 2007
0
1
1508
Autor
fungus2
Část pátá
Dusot koní se rozléhal planinou a zvířený prach se začal pomalu mísit s černou mlhou smrti. Ta postupně začala zakrývat kopcovitou krajinu i oblohu nad ní.
„Ty mlze neujedeme!“ vyhrkl Imar, který jel vedle Asima.
„Šance tu je. Musíme stále jet za Orem!“ vykřikl Asim, jenž střídavě hleděl na nízko letícího dravého ptáka a za sebe.
„Ale kam nás vede? Tu mlhu může zastavit jen obrovská kamenná zeď dotýkající se nebe!“ řekl Imar.
„Třeba na ní platí i něco jinýho!“
Jezdci v sedlech koní s hrůzou pozorovali, jak se za nimi valí černá tma. Koně cítící nebezpečí nemuseli muži ani k rychlému cvalu pobízet. Některým koním však začalo ubývat sil, a tak brzo několik koní zaostávalo za hlavní skupinou, která jela tryskem.
Asim pociťoval sílící mrazení v zádech. Jeho kůň už také začal cválat z posledních sil. Dravec Oro, jenž patřil mágu Ykanu, stále letěl před nimi a zamířil si to k většímu pahorku. Na něm se nacházelo v kruhu několik bílých sloupů.
„Podívej! Támhle musíme dojet!“ vyhrkl Asim.
„Snad máš pravdu!“ mínil Imar, jehož kůň jel rychleji.
Oro vydával křiklavé zvuky a brzo doletěl nad onen pahorek, nad nímž poté začal kroužit.
„Musíme k těm sloupům!“ vykřikl nahlas Asim na jezdce, přičemž spatřil, jak černá mlha začíná pomalu zakrývat slunce.
Zraky všech jezdců se upínaly k pahorku, který se zdál v tu chvíli ještě strašně daleko. Asimova koně předhonilo několik dalších koní a on se ocitl v chuchvalcích prachu. Poté viděl jen obrysy koní a postav na nich, přičemž se hrůzou neustále otáčel za sebe.
„Už je to Asime jen kousek!“ uslyšel výkřik Imara, jehož rozpoznal v jezdci před sebou. Současně postřehl ve zvířeném prachu horní části několika bílých sloupů. Pak se opět ohlédl za sebe a naskytl se mu pohled na černou mlhu, která byla už jen několik metrů za jedoucími jezdci, co jeli za ním. V tu chvíli bodl koně do slabin, aby přitom spatřil, jak z tmavnoucí oblohy vylétlo několik slunečních paprsků. Ty vytvořily zářící sloupy, jejichž konce končily na bílých sloupech. Vzápětí Asim vjel na pahorek a užasle projel kolem dvou světelných sloupů.
„Sesedněte a držte pevně koně!“ vykřikl na muže uvnitř ozářeného sloupového kruhu. Sám také seskočil z koně, přičemž sledoval, jak další jezdci projíždějí mezi sloupy. Věděl, že to všichni nestihnou. Přes světelné kužely, co se od jednotlivých sloupů rozšiřovaly, postřehl několik křičících postav na koních. Ty vzápětí pohltila černá mlha. Poté se sluneční kužely slily v jeden mohutný, který osvětloval horní část pahorku. Kolem něho vzápětí zavládla neproniknutelná tma. Ohromení muži pevně drželi spínající se koně, zatímco na prostředním, největším sloupu seděl s roztaženými křídly Oro a vydával ze sebe příšerné zvuky.
Uběhla delší doba, po niž se černá mlha rozplynula a sluneční paprsky zmizely.
Mužům se naskytl pohled na zcela černou krajinu. Na ní bylo vidět velké množství koster zvířat i těch bojovníků, co se nestihli dostat do bezpečí.
„Nikdy sem nic takovýho neviděl,“ vysoukal ze sebe Asim.
„Já taky ne. Zase se jedna legenda potvrdila,“ zkonstatoval Imar, jenž jako ostatní nevěřícně hleděl na mrtvou krajinu, nad niž se klenula blankytně modrá obloha.
KONEC PÁTÉ ČÁSTI