DŮM

Původně to měl být román (smělé plány, že?!). Nakonec jsem musel z domu odejít,ač velmi nerad. Proto jsem to nemohl nějak autenticky dokončit. Říkám to proto, že je tu uvedena spousta detailů, které měly navazovat v souvislost až v dalších kapitolách. Snad mi je odpustíte a poslouží to alespoňˇjako popis jednoho dne.

DŮM

 

 

 

    Vane vlahý vítr. Vane sladkým ránem. Láska ta prý trvá. A je kapitánem. Vane vlahý vítr. Mlhou vlhkou tmou. Láska ta prý trvá. A je rukou tvou.

    Do oken vzlétá mlha ranní. Za ní pruhy světla v těsném závěsu. Orosený trávník v trávě suché od léta. Odlétají ptáci. Kymácí se polonahých olší těla. Láska se mi vrací. Touha tomu trošku chtěla.

    Na pasece stádo ovcí. Kočky lovci, pletou se jim do kopyt. Tekou potokem rybí vdovci. Ne a ne to pochopit.

    Do oken vzlétá mlha ranní. Za nimi vplétá mladík zbytky snů svých do peřin.

    Je ráno. Tlama noci procitá.

    „Mňááau!“ Mňoukot koček se nese až k němu do pokoje a otevírá mu oči. Hledí z okna na starou třešeň, v jejíž koruně tmavohnědě zbarvená kosice zobe její plody. Spatří jeho pohyb, chvíli se upřeně dívá a zase pokračuje v zobání. Teprve začíná školní rok, a tak může být beze strachu za školou a vychutnat si celý podzimní den pro sebe.

    Zběsilý mňoukot pod okny neustává, a tak vstává, opouští horní pokoje domu a schází po kamenném schodišti do přízemí, aby pustil kočky do kuchyně, kde čekají jejich misky s jídlem.

    „ Já vím, nejdřív dlabání, pak až mazlení, kožíšci moji.“ Ustavičné šplouchání a mlaskání ostrých jazýčků doplňuje praskot smrkové otepi, která se snaží rozezpívat kuchyňská kamna.

    „Prásk!“, střílí otep.

    „Mlask!“, pomlaskly dva rázem zježené kožichy. Upínají zraky na velkou obludu, která se nehýbe, funí, hučí a pálí. Jen se láduje a ještě zabírá tolik místa. Má jediné štěstí, že tak krásně hřeje. Potom obě hledí na něj, jestli v tom náhodou nemá prsty.

    Nedalo mu to a rozesmál se. Kočky na sebe spiklenecky mžournou a v klidu pokračují v ranní hostině.

    Staví konev na kávu a zatímco voda ševelí, v lavoru nádobí, pak sebe myje. Kávu pije na zahradě před domem u dřevěného stolku s lavicemi po obou stranách. Kočky mu hrají divadélko na způsob vděku. Perou se a škádlí, kotrmelce válejí.

    Dívá se do korun olší, které svými větvemi natahují dlaně. Hladí ho. Koří se jim.

    Pouštějí kočkám na jeviště lístky, znamení něhy. Vrhají se po nich. Drápky je roztínají. Pro něhu lovu.

    Vrací se pro kytaru, která stojí v rohu kuchyně u okna. Celá samotinká, přikryta záclonou.

    Na zahradním stolku kouří mladá káva. Nad strunoví motýl sed´. I jemu vyhrává.

    Dravá koťata slyšíc vysoké tóny, uši střeží, jak by v dálce bily zvony.

    Duše je nažraná, snídá tedy. Nedojídá. Do potoka trochu rybám. Ptákům drobí. Nad domovem skála, starý lom. Krom toho posed na ní. Po snídani k osedlání.

    Ranní klání laní na pláni. Naříkání. Tichý řevu zpěv. Smůla ve větvích. I v dřevu krev.

A přec je krásná jeho vůně. Je praskot slyšet, sekyru špalkem dunět. Jen zatopit kuně, co se večír tiše vkrádá na půdu ke komínu hřát. Kam kočky nemůžou, tam zbylé myši žrát. A srát taky. By pán z velkoměsta nadával.

    A válí se Slunce v dáli. Oblohou modravou se k nadhlavníku chýlí. Ještě chvíli štípe dříví. Pak plotnu potravou výtečnou obtěžkává. Hlava nehládne, však břicho k žalozpěvům se dává.

    Sedává často k jídlu proti oknu. Vyhrnuje loknu záclon, jí a mává časem, když se přitom do zahrady dívá. Po obědě čte a sedí na válendě, chvílemi leží.

    Dům dvě poloviny má. V jedné topí a v druhé je zima. Chladná polovina, s okny na západ, patří pánu z velkoměsta. Ta jeho, s okny naopak, je projevem pánova vstřícného gesta. Kamenným schodištěm jsou odděleny od sebe. Bosými chodidly chůze po nich velice zebe.

Přízemí, horní patro, půda. V tomto domě nikdy není nuda.

    Na půdě sbírka hodin, různě umrtvených časů. Hodiny od několika rodin, majíc jimi odmítnutou krásu.

    Vstává. Slunce se schovává za koruny stromů. Vítr rozfoukává ještě teplé vlny lomu. Vedro dává tomu, že se tam jde vykoupat. Cestou zpátky pak sladké maliny za soumraku trhá. Slunce zdrhá za svým stínem. Srdcem trhá, jak z paseky jej sleduje. Mysl duje. Zdrhá za prs kraje kulatých ňader něžně pohozených žen. Mladých žen, neb hory jsou to malé.

    Ale tma už zadýchává níže a mladý chalan ví, že ruce v temnu máčí a vstříc tajemnu kráčí, cestou, jež se v nejistotě spíná.

    Večer čirého vína ze sklenky u rozohněných kamen. Příjemně unaven tím, co chce – má plamen, chybí doutnající klín.

    Ovce už spí na seně. Zřasené oči klopí a topí.

    „Tak to dopij.“ -Zase ne.

    Zasněně sám.

   

 

 

 

---