Lidé neumí umírat

I.

Je to divná doba.

Válka, milosti.

Ale všechno má své meze. Střílet krále, pro Kristovy rány, kde to jsme? Jsme snad barbaři? Na jednu stranu ze sebe všichni dělají nóbl, při dobývání hradu se kdejaké knížátko producíruje po hradbách a ostřelovači mu ještě složí poklonu, chocholy zametají prach a mávají na pozdrav a na druhé stráně někdo v bitvě střelí krále z pár stop pistolí do obličeje, jako starého čokla. A aby toho nebylo málo, ještě když ho postřeleného kůň vláčí, modrá krev se vpíjí do sametového sedla, dostává další dvě rány do břicha, a pak ho ještě na zemi, když dodýchával vysvlékli donaha, oškubali z něj všechno to zlaté a drahocenné peří a zůstala na něm jenom krev a bláto. Takhle by králové neměli umírat. I když byl protestant.

A nepřítel, vaše blahorodí.

Nepřítel, nepřítel…dobyvatelé a uchvatitelé se nejednou přerodili na vzorné otce. Povstali z popela vypálených vesnic a postavili nové. Lidé se vrátili z lesů, špinaví a hladoví, s hubou od lesních plodů a kořínků a s prosíkem. A panovník vždy nastavil mírnější tvář a lidé si zvykli. Konec konců, nic jiného jim nikdy ani nezbývá. Ani my si nevybíráme.

Jak trefné, milosti.

Dobyvatelé umírají často tou nejpotupnější smrtí. Vzpomeňte na Alexandra. A tahle smrt není o mnoho lepší.

Najít správnou smrt je velké umění, můj pane.

Tos řekl hezky, skoro jako bych to řekl já sám. Lidé neumí umírat.

II.

Máme ho, milosti.

Opravdu? Tu podlou hyenu? Toho nechutného řezníka, sprostého vraha ?

Ano.

A jsme si jisti?

Naprosto, milosti. Měl na sobě dokonce králův kabátec. Prostřílený a zakrvácený.

A pochopitelně tvrdí, že mu jej někdo prodal nebo že jej našel. Jak mě tohle unavuje.

Jistě, vaše blahorodí, my přece takové známe.

To jistě. Královská krev prolitá odporným špinavým knechtem. Přiveďte ho sem! Nebo raději ne, nechci ho vidět, Jidáše, nechci, vím, jak odporně bude vypadat.

Pláče a modlí se. Chce kněze.

Takový bezbožník? Tomu odpuštění nedopřejeme. Ať visí. Ještě dnes.

Jistě, můj pane.

Nebo ne, počkejte, oprátka je příliš nápadná.

Rozumím pane. Budeme diskrétní. Kámen a jezero?

Nic jsem neřekl. Sám víš nejlíp, co je třeba dělat.

III.

Dokonáno, pane.

Velmi dobře. Oko za oko, zub za zub. Poslouchej…napadá mě…měl on nějakou rodinu?

Měl pane, ženu a čtyři děti. Jsou v táboře. Ještě nic nevědí. Máme je…?

Ne, nic takového, proboha, jsme snad pohani?

Promiňte, pane, myslel jsem…