Konec ?

Po dlažbě se nesly tiché kroky bosých nohou. Drobný mužík, zarostlý a neupravený v potrhaných šatech se plížil potemnělou ulicí. Od výklenku k výklenku, jen ať ho někdo nespatří.
A v tom pád a rachot poražené popelnice. Před dům vyšel muž v županu s holí v ruce. „Kdo je tam?“ ozval se jeho brunátný hlas. „Žádný bezďák tady spát nebude“, křikl směrem k vyděšenému mužíkovi, když ho uviděl. „Tak slyšíš!“ výhružně zamával holí. Tohle gesto bylo více než jasné. Bezdomovec se zvedl a pelášil ulicí pryč. Muž s holí, spokojen sám se sebou, zašel zpět do domu.
Druhý muž zatím utíkal městem. Tu se protáhl mezi prkny, tu přeskočil zídku nebo podlezl ohradu. Cestu znal dobře. Už kolikrát musel pryč od města. Od všech a od všeho. A teď? Ani dnes se nevyspí v teple jednoho z průjezdů starých domů. A vše kvůli nechutné lidské zlovolnosti.
Jeho myšlenky zaletěly hluboko do minulosti. Už, v dětství, se potýkal s posměchem ostatních kvůli oblečení. Otec utekl a matka byla alkoholička, neměli tedy moc peněz. A on se v patnácti sbalil a odešel z domu.

Dál pádil prašnou cestou k lesu. Tam někde zaleze do roští a v klidu se vyspí. Ale zima je už blízko.
Konečně uběhl do konejšivého náručí potemnělého lesa. Opatrně našlapoval známými pěšinkami. „Zase Tě vyhnali,co?“ ozval se z houští nakřáplý hlas, za okamžik následovaný svým pánem - seschlým starcem v cárech jakéhosi nóbl obleku. Mužík nervózně přikývl a rychle vyklidil pole směrem hloub do lesa.
Raději sám v lese než s kýmkoliv odsud. Ale je jiný než oni? Ne. Tiše se schoulil do klubíčka v jedné mělké prohlubni a přehodil přes sebe od molů prožranou deku. Snažil se nevnímat hromové kručení v břiše a lezavý chlad všude kolem. Ale přesto nemohl spát. Nešlo o hlad nebo chlad kolem, něco ho zžíralo uvnitř. A ONO nedopřeje člověku klidu.
Nemohl za to jak vypadal, čím byl. Nikdo mu nemůže vzít čím byl, je a bude, stejně jako byl, je a bude pro všechny postradatelný. Je jen malou figurkou na obří šachovnici světa. Nebo ne? Ale jistě. Jako zrnko prachu mezi kameny – nikdo a nic! A přece, nenašel by se jediný člověk, který by ho měl aspoň trochu rád? Možná, snad. I když téměř celý život mezi těmi ….jako on sám, přesto však jinými.
Zasněně hleděl na noční oblohu, hvězdy zářily jasně jako drahokamy. Proti vesmíru se zdají všichni „ dobří „ lidé malincí a bezvýznamní. A tohle by mělo dát všem pocit spravedlnosti. Podivný, ale přece. Vrhl poslední pohled na nebe a věděl, že jeho nikdo postrádat nebude.