Ostych?

Ostych? Ťapu po čekárně a hledám místo, zdá se marně. A tu náhle z čista jasna, volná židle a u ní dívka krásná. A ještě než dosednuvši, spřádám monolog si v duši. Už si říkám teď, ale místo oslovení krásné dívky jenom zeď. Civím do ní a snažím se něco říct, prolomit to mučivé ticho, ale ono nic, nic, nic. „Další, prosím“, ozve se ze dveří, a ona vchází. A náhle je pryč, mizí jak letní sen, a mě začíná další nudný den. Prázdný jako všechny jiné, při nichž moje srdce hyne. Schází mi jen jedna věc, a tou je čistý vřelý cit, nic neuzdraví srdce líp.

---