Rozhovor s básníkem

“Tuším, že tenhle život -
až se rozhoupu k prvnímu kroku
- bude ještě legrace..
můžeš se utrápit
a můžeš se smát z nadhledu
chystám se přijít na to
kde je život lechtivej
chci vidět to jeho cukání
i když možná dostanu pěknou pěstí..”

Nevěděl jak moc mi mluví z poháru
ale nechal jsem ho;
to jako když mě jednou Hamlet
sám pozval u baru na vodku
byl jsem jednoduše šťastný
a nevěděl co říci
tak jsme jenom poděkovali
že to šílenství hrál dobře
a on řekl že to právě vůbec nehrál
a už vůbec ne dobře..

“Vláčím toho až příliš. Jsem také (v)lékař..
Je neuvěřitelné co všechno lékaři vláčí
a pak neporozumí básníkovi který mluví
o nemocné krvi
a divil by ses jak je možné milovat někoho
aniž bys ho (kdy) vůbec viděl a jak zvláštní
je lidská schopnost nenávidět
ty s kterými žijeme denně snad proto,
že život je dvojhlas a ten jeden hlas
zní nějak polovičatě..”

Odmlčel se a prostor zadýchala Ofélie;
zpívala zpočátku pomalu a hluboko
nikdo jí moc nerozuměl a tak změnili scénu
za levnou goldoniánskou frašku..

Básník šel ale dál (mrtvoly jeviště přešel s galancí)
a vybídl mě ať se posadím obkročně
na hřbet jeho nejlepších rýmů..
držel jsem opratě uvázaných veršů
a sledoval ty volné jak skákají přes záložku
jak dítě přes švihadlo..
“Jste na sebe pyšný?” zeptal jsem se
když už jsem měl rozkrok namožený
od všech básníkových milenek ve sbírce

“I na hovno jste hrdý když máte zácpu
ale to sem nepatří..
neznám horší pocit než napsat báseň pro efekt
a neznám lepší pocit než pochvalu
za jinak nepochopenou báseň..”
Byl hodně zahleděn do sebe a fascinovalo mě
co tam může vidět – vypadalo to jako když
stojí u vodopádu a pozoruje řítící se vodu..
“A jak je to s odvahou – jste zbabělý jako všichni?”
(nedalo mi to a chtěl jsem vědět více o dítěti
které vyrostlo do hrozivé podoby...)
“Vodopád i odvaha je jen odevzdání se v čase
(a příležitosti)” četl k mé hrůze myšlenky i přes brýle:
“Dobře znám ty válečné povely: do boje - ke knize a k čaji!
Snění je mi blízké, ba, snil jsem a teď jen básním..

“Sudoval jste?” kýchnul jsem do podzimu před nocí:
“Myslíte to krmení duše rozvařenými nudlemi
z nosu vědy? Ano, také..
Jednou jsem se zeptal proč se lidé milují
více v noci než přes den
(poprvé není čas milovat, podruhé spát) a vyhodili mě..
Ale jestli je řeč o umění předávaném mlčením..
lidé kteří mlčí často skončí v blázinci nebo se zblázní..
Někdy jsou také němí, ale výjimku nezajímá pravidlo..”

“Touha létat a nenaletět - říká vám to něco?
mnozí tím šermují ale já...”
odešel v půlce věty