Vánoční requiem

Den před vánoci a celou dobu jen prší. Poslední zbytky sněhu zmizeli už během dopoledne a nyní je všude jen mokro a bláto. Vánoční čas bez sněhu mi na náladě nepřidal, přemýšlím co vše se událo za tento rok. Samozřejmě vyskakují vzpomínky na spíše smutné a hořké události.

Pak jsem si vzpomněl na jednu hořkosladkou. Na Krásnoočku. Holku co mě dokázala rozesmát, a sama se usmívala tak krásně, že bych se naučil snad i chodit po stropě aby se usmála. A měla ty nejkrásnější oči co v celím širým vesmíru můžete jen potkat. Zamiloval jsme se do ní, ale než jsme jí to mohl říct, jakoby se do země propadla  a nikde jsme ji nepotkal, na esemesky neodpovídala a volání nebrala. Zkusil jsem to teď, snad poprvé po půlroce. A pořád to samé. Jen tichý tón vyzvánění mi odpovídal ze sluchátka…Kdyby aspoň ten mobil nezvonil.

  Šalina nahlásila zastávku a já jen tak vykoukl ven. A tam v dešti stála ona. Krásnoočka. Déšť ji slepil vlasy a přilepil k obličeji. Ale přesto to byla ona a pořád neskutečně krásná. Na poslední chvíli se mi podařilo vyskočit ze zavírajících se dveří s dárky pro rodinu, koupenými na poslední chvíli. Pro bráchy model sporťáku, pro rodiče toustovač.

  Podívala se na mě, ale nepoznala mě. Přeci jen bylo šero a neviděli jsme se tak dlouho. A stočila oči zpět do tmy. Hned jak jsem našel rovnováhu a pevně držel tašky, jsme jí oslovil:

  „Hanko, krásnoočoko.“, podívala se na mě a zamyslela se, “To, jsem já Libor vzpomínáš si na mě?“

  „Delph?“, odpověděla s otázkou zároveň.

  „Ano to jsme já.“, usmál jsem se. Měl jsme radost že si vzpomněla. Chtěl jsem jí obejmout jako jsme to vždycky dělali.

  „Nedotýkej se mě!“, zarazila mě v půlce pohybu.

  „Co se děje? Máš kluka, na kterého čekáš,nebo co? To mu snad vadit nebude, nebo je tak žárlívej?“, zasmál jsme se.

  „Původně jsem chtěla jet šalinou, ale jestli chceš tak dojdem tu zastávku pěšky můžem si popovídat.“ A ani nepočkala a vyrazila po chodníku směrem ke svému bytu. Hned jsme šel za ní. To že pršelo a já se tu tahám s dárky mě najednou nevadilo. Tuhle holku jsme pořád miloval i když jsem se tak dlouho neviděli.

  „Předtím jsem se bála jít sama tmou, protože tu světla moc nefungují. Ale když tu jsi ty tak se tolik nebojím.“, během cesty šla tak aby byla minimálně dál než na nataženou ruku. Byla tma, protože pouliční osvětlení nefungovala a cestu osvětlovala jen vzdálená zář města.

  „Víš znásilnili mě, a proto se mě hnusí dotek jakéhokoliv muže“ pronesla tiše, „Ale přesto na tebe mám milé vzpomínky a proto se nebojím k tobě přiblížit na takovou vzdálenost.“ Zastavila se.

  „Já nevím co na to říct. Je mi to tak strašně líto že se to stalo. Kdy a Kde to bylo?“

  „Před půl rokem, po cestě z naší poslední schůzky.“ Koukla na mě. Necítil jsme z že by mě obviňovala, ale přesto mě to strašně zarazilo.

  „Ach, jsem takový sobec, kdybych tě tehdy vyprovodil až domů a nespěchal na ten autobus, stejnak mi jel za půl hodiny další.“, zhrozil jsem se a dal si hlavu do dlaní.

  „Ty za to nemůžeš.“

  „Krásnoočko ty to asi nevíš, ale já tě miluju. Miluju tě už dlouho předtím a nikdy to neřekl. A potm jsme udělal ještě tohle a nakonec jsme tě ztratil asi napořád.“ Slzi my vytryskli z oči, ale v tom šeru a dešti ona nemohla nic vidět.

  „Delfínku, já to věděla a byla jsem ráda že jsi to neřekl. Byl jsi krásně milej a já bych ti neřekla ne, a ani bych nemohla protože jsme tě chtěla taky, ale lepší že jsi to neřekl, protože bys o mě přišel protože jsi mě už měl. Teď mě nemáš a nemůžeš mě ztratil.“

  „ Já tě mám ale v srdci pořád. S žádnou holkou jsme od té doby nechodil a ani na jednu jsem ani nemyslel že bych s ní chtěl chodit. Ale Rád bych se pokusil ti pomoct to překonat, ale nemůžu proti tobě bojovat.“ Podíval jsme se jí do očí, do černých studánek skrytých ve tmě.

  „ S tím nic nezmůžeš“ a začala couvat dál. Za chvilku jsem ztratil i obrysy její postavy. Bezmocně jsem si kleknul na mokrou zem a plakal. Ani jsem si nevšimnul že lampa stojící nade mnou se najednou rozsvítila.

  Hanka stále couvající mě ale uviděla. V mělkém modravém světle, jako seslaným od boha. Teď musela vidět že pláču, i když se slzy mísili s deštěm. Světlo na ní však nedopadlo a já ji pořád neviděl, i když jsem po čase zaregistroval to světlo. Jediné na cestě, ostatní pořád byly zhasnuté.

  Když světlo poodkrylo blízké okolí Hanka si uvědomila, kde přesně byla znásilněna. Do té doby jí to vymizelo v hlavě, jen věděla, že to bylo někde mezi bytem a místem kde viděla Libora. Bylo to tam kde klečel, nyní pro ní neznámí muž a brečel. V jejích vzpomínkách se najednou vynořilo mužské tělo, úplně jiné než to, které před ní klečelo, ale přesto mu přiřadila jeho obličej. Kapky deště evokovali vzpomínku na pot v tváři násilníka. Najednou si ani neuvědomila co dělá a vytáhla z kabelky zbraň, kterou si pořídila. Došla ke klečícímu. Ani si jí nevšimnul. Stále hlavu v dlaních a brečel. Položila mu hlaveň na čelo. Muž když to ucítil a přes zamlžené oči ani nevěděl co mu to k čelu přiložila, jen poznal kdo před ním stojí.

  „Umřel bych pro tebe, krásnoočko……

Zbytek přehlušila velká rána. Pak se rozhostilo ticho. Jestli to byla ta rána, či ta poslední slova, ale najednou si dívka uvědomila co dělá, spíš co právě udělala. Vrhla se k zemi a začala objímat tělo bez značné části hlavy.

  „Já tě taky pořád miluju, delfínku. Co jsem to provedla. Proč jsi mě nezastavil.“, v hlavě jí pořád bušila ta slova :“  „Umřel bych pro tebe, krásnoočko……

Déšť se pomalu měnil na sníh a začal přikrývat zem. Ráno už byla všude malá vrstvička bílého sněhu. A na Štědrý večer bylo všude bílo jak se patří na krásné vánoce. Spousta dětí i dospělých koukala z okna jak se snáší vločky sněhu. Jen jedno místo nebylo bílé i pře spoustu sněhu, které na něj napadalo…..