Ty dvě holky

Spustil se déšť a jejich umě udělané účesy se měnily ( v niveč) na něco podobné rozplizlým mořským řasám. Byli velice unavené a sotva se drželi v sedle. Pudr, teď už smíšen s vodou, stékal po tvářích až do výstřihů. Rty ztratily lesk, protože byla smyta i nejtužší rtěnka. Utrmácené dívky již nepopoháněli koně, ale jen odevzdaně nechali koně jít svým tempem. Geralda to již nemohla vydržet. ?Kornélie, prosím tě už nechci dál, poblíž je tady jeden hostinec. Sice nic vábného, jeto fakt díra, ale alespoň se skryjeme před deštěm.? Křičela přes déšť, aby ji bylo slyšet. Kornélie chvíli uvažovala nad možností zůstat, či dále pátrat po svém milém a samozřejmě zvítězilo srdce?bude odpočinek! (Však on jí neuteče . Jestli je mrtev tak tuplem ne, jestli jen spí tak taky ne, jestli jej zajali tak taky ne, tak proč spěchat? POZN. Autora) Kornélie kývla hlavou na souhlas.

Už byli u hostince, když tu Kornélie zahlédla nějaký kapesník, který ji byl velice povědomý. Geralda se na ni podívala s výmluvností na tváři ?Copak všechny odpadky, které leží na zemi musíš sbírat? Boveráku!? Kornélie se však nenechala zastavit, protože ji  její intuice vedla. (no i když ta její pochybná intuice zradila již jednou?) Samozřejmě ji nezklamala. Z promočeného kapesníku (bezpochyby od hlenů, i když s koncentrací vody) poznala, že patřil La Molovi. (pouze domněnka?no řekněte, kdo by se pořád sra?ehm dělal s monogramy. Beztak jsou na nic a hodí se jen do přitroublých historických románů?) Povzdechla a se zavřenýma očima si kapesník  přiložila ke tváři. (No to musel být opravdu úchvatný pohled, ale což, půjdeme dále). Její milovaný, je někde poblíž. Hned na druhů pohled jistě poznala La Moleho monogram. (jak se to tam jen objevilo?á už vím. Monogrami přece patří do nejlepších románů světové literatury?)

Geralda se stále ještě nevzdávala naděje obměkčujíce hostinského. Avšak nic naplat, hostinský se oblomit nenechal. ?Žádné pokoje nemáme a hostinec je plný. Další hosty nepřijímáme. Už jsem řekl a tohle je moje poslední slovo,? a zabouchl jí před nosem. Doslova! Kornélie si třela nos. ?Ale, ale?vždyť to vypadá spíš že u vás nikdo není...? Křičela ještě Geralda, ale nechala toho, zbytečně by si vysilovala své drahé plíce. Ohlédla se za Kornélii, která stále tiskla v rukou tu věc ze země. Znechuceně si ji měřila. ?No tak Kornélie, copak chceš tady stát dokud nezmrzneš (promočená totiž už byla)?? Zatím tě ještě potřebuju, ale potom uvidíš. Kornélie se probrala ze zasnění a následovala Geraldu.

Když procházeli kolem okénka, za nezatáhnutém závěsu (přes vrstvu špíny) zahlédla Kornélie postavu, jež ležela na zemi a nehýbala se. Poznala v něm La Mola. Byla si jistá, protože tak charakteristicky dlouhá chodidla měl jen on. Kornélie cítila již před 5 minutamy (to když našla ten zpropadený kapesník), že La Mole se vyskytuje někde poblíž. Zatáhla Geraldu za rukáv. ?Geraldo, tam je?? Geralda se zadívala do okénka a nepoznávala ho. Ale když se pořádně podívala, hned jí došlo, kdo to je. ?Jak se tu objevil? Proč leží na zemi?? Geraldu nastalá situace trochu zaskočila. ?Geraldo, drahá, musíme zůstat někde poblíž, ukrýt se před deštěm a čekat, snad něco vymyslíme, ale nevím kam bychom šli. Hlavně nás tu nikdo nesmí vidět! Když o nás nikdo neví, jsme ve výhodě. Kdoví co se mému miláčkovi stalo. Mám takový divný pocit, že se na nás někdo dívá, raději pojďme.? Geralda přikývla a rychle se vydaly i s koňmi pryč. (Ne že bych něco chtěla říkat, ale něco vám řeknu?nikdo je nepozoroval?hele dávejte si na Kornélii pozor, protože ta její intuice vás může dostat do pěkné šlamastiky a to by se vám jistě nelíbilo. To byla jen taková malá poznámečka, tak čtěte dál.)

Kousek od hospody vedla jedna ulice směrem z města.

Dívky zmokly (věřte mi, nebyl na ně hezký pohled) a proto se očividně třásly se zimou. Geralda klepala zubama. Zaťukala na dveře prvního domu ke kterému došly (řekla bych, že než klepání na dveře, spíš klepání zubů je upozornilo na cizí delegaci před dveřmi). Pootevřeli se dveře a v nich se objevila hlava muže jehož účes značil známky zanedbaný (v moderní době to můžeme nazvat ?měl skvělé dredy?). Hned zostra na ně: ?Co chcete?? Kornélie znovu nabyta svou odvahou (to víte, když viděla La Moleho úchvatné nožky, to ji prostě Muselo poznamenat) hned odpověděla: ?Potřebujeme jenom někde na chvíli spočinout. Usušit si vlasy a šaty. Moc vás prosím, aby jste nás u vás na chvíli nechali, mohu?? Jenomže to už jim muž hlasitě odpovídal. ?Co si jako myslíte, že jsme? Nějaký penzion, nebo útulek? (prohlédl si je od shora dolů) Či snad bordel?? Žádný takový! My jsme slušná rodina a žádný cizí do domu nepustím.? Dívky si ještě hodnou chvíli zaraženě prohlížely zavřené dveře. Ptali se sami sebe, kam se poděla či utekla (doslova úprkem utekla, jako by jí za patami hořelo?) pohostinnost a vlídnost. Jestli se na dobro vytratila, nebo jenom někde spí a má sladké sny.

Déšť je však nenechal dlouho filozofovat a oni šli k dalšímu domu. Zdálo se jim to zahanbující, žádat o teplo a střechu nad hlavou, ale protože měly mozky už trochu zmrzlé až na mozkové buňky, tak jim to ani nepřišlo. Kornélie zaklepala. Zaklepala jednou, dvakrát i potřikrát, ale nikdo nepřicházel (Geralda měla se svýma zubany větší úspěch, že?). Už chtěli jít dál, ale otevřela jim starší paní. Byla rozklepaná (Dívky se nejprve domnívaly, že z nich, nebo ze zimy.) a na sobě měla staromódní župan. Ten v pravidelných intervalech (podle toho jak se babka hejbala) sebou kejval z leva do prava, no a logicky z prava zas do leva?Jak viděla mokré dívky, zželelo se jí jich a okamžitě je pozvala k sobě.