Flastr

´´Ahoj Stando!´´ strejc odvedle se na mě kření, jakoby právě vyhrál první ve sportce. Co se děje? Normálně ani nezabučí, pazneht jeden.  ´´Brej den,´´ nepotlačím v sobě následky slušného vychování a s ním všeobecně rozšířeného bludu, zvaného úcta ke stáří. Stáří ani vzdělání nejsou v žádné přímé úměrnosti  k množství rozumu. Starý ing. Novák je toho zářným dokladem.

´´Si dostal do čumáku, že jó?´´ haleká roztlemeně.

Ahá, odtud vítr vane. ´´Ne pane Novák. To na nose, to je jen zánět. Jenže od nosu je přímá cesta k mozku a tak to je docela nebezpečné. Antibiotika musím…´´

´´Ho,ho, hó! Jo zánět povídáš. Tak to jó. Já nevěděl. Ty se nezdáš. Tichá voda holt…´´

Debile, že já se namáhám. Neposlouchaje další skřehotání rozveseleného souseda, jdu dál.

Jdu dál, ale co to? Se znepokojením pozoruji, jak po mně kolemjdoucí nenápadně pokukují.

´´Do nosu, do nosu?´´ zdraví mě Olga s nevalnou pověstí přes celou ulici a já už se ani nesnažím něco vysvětlovat. Nebylo však v tom pozdravu i něco obdivného?  Trochu nemotorně si zkouším pohrávat s postraními pohledy v tramvaji a napadá mě, že tak nějak toto zřejmě prožívají dlouhonohé modelky, či jiné známé osobnosti.

´´Hi! Cos dělal?´´ oslovuje mě nečekaně uznale spolužák – tvrďoch, pro kterého jsem byl vždy jen nezáživným intelektuálem. Nelze si nevšimnout, že se téměř všichni v učebně otočili mým směrem.

´´Ále, nic. To nestojí za řeč,´´ odpovídám s co největší dávkou lhostejnosti, kterou jen jsem ze své introvertní povahy schopen vylovit a rychle se prodírám k Zdeňkovi.

´´ Můžeš mi říct, co to má znamenat?´´

´´Co jako myslíš?´´ tváří se nevinně Zdeněk, ale vzhledem k letitému přátelství, mi neunikne šibalské zajiskření v  kulatých brejličkách. Však než ho stačím podrobit křížovému výslechu, vchází do třídy profesor.

´´Á Jiřička. Copak to máme na nose? To bych do vás opravdu nikdy neřekl. Hmm, hmm.´´

´´Ale to je jenom zánět, pane profesore…´´

´´Ahá, zánět. Už jsem slyšel. Ha, ha. Zastavte se po vyučování u mne v kabinetu. Ho, ho, hó! Zánět.´´

Skoro jako soused Novák, proletí mi hlavou, zatímco můj vztekle nechápavý pohled probodává Zdeňka. Tady něco nehraje, přemýšlím, ale ze záhady mě vytrhuje otočená hlava v druhé lavici. Ne, určitě se nepletu. Otáčí se ke mně. A podruhé se dokonce usmála. Na mne se usmála. Ta, které bych se neodvážil ani zeptat kolik je hodin, se na mne usmála.

´´Můžeš mi to prosím tě vysvětlit,´´ syčím nenápadně na Zdeňka, sotva odzvonilo.

´´Počkej, nekřič. Ať to nezkazíš.´´

´´Co nemám zkazit?´´ ptám se, ještě stále nic nechápaje.

´´No to je tak,´´ začne Zdeněk, sotva jsme trochu z doslechu. ´´Jak jsi mi včera kňoural do telefonu, že budeš muset chodit s flastrem a jak je ti to nepříjemný, tak jsem dostal takový nápad.´´

´´Jaký nápad?´´

´´Víš jak se to v sobotu na Podbězí servalo?.´´

´´No to vím. Mluví o tom celé město.´´

´´No a tak mě napadlo…´´

´´Ale tam jsme měli absolutní zákaz pod hrozbou vyloučení, víš to? Tak proto mám jít k Bláhovi do kabinetu. Ty jsi fakt debil. Vždyť mě vyhodí ze školy.´´

´´Sorry. Já jsem to řekl opravdu jenom Petrovi a ...´´

´´ To jsi to zrovna mohl dát do novin. Omyl, tam by se to tak rychle nerozneslo…´´ a právě když se nadechuji k dalšímu nadávání, ozve se mi za zády, jak ze sedmého nebe. ´´Ahoj. Neruším?´´ a já se oněměle dívám do nejkrásnějších očí, které mě za můj krátký život potkaly.

 ´´To muselo bejt hustý, v sobotu, co? Půjdeš dneska do klubu?´´

Já a do klubu? Byl jsem tam všeho všudy asi dvakrát. Tohle prostředí pro mne nikdy moc nebylo…

´´No víš, já musím ještě k Bláhovi, takže nevím´´ blekotám připitoměle.

´´Tak se drž. Snad tě nevyrazí. Já na tebe počkám.´´

Nejradši bych dal Zdeňkovi pusu na čelo.

Nebudu to dál sladce rozvádět.

Ze školy, díky neposkvrněnému rejstříku nevylítnu. Z nové ctitelky se vyklubalo povrchní, pitomoučké stvoření, no a přesto, že mi má pověst nenápadného rváče zůstala, v klubu jsem své zalíbení také nenašel.

Zítra si flastr sundám.

To co jím překrývám, již dávno není hodno jeho velikosti, ale přiznávám, že jsem tu dobu vychutnával. Dobu, kdy se z šedé myšky ze dne na den stal zajímavý člověk. Míval jsem dříve často pocit, o co všechno nepřicházím, když o mně vlastně nikdo nic neví. Díky jednomu malému flastru jsem zjistil, že, jak se říká každý k svému.

Ráno se vrátím ke své neviditelnosti.  

Máte-li pocit, že už nikoho nezajímáte, že si vás nikdo nevšímá, nalepte si flastr na nos, nebo nad oko, nebo … třeba na prdel.