Romantickej večer

   Já seděl u naprázdno hrající televize, Eva byla v kuchyni, chystala večeři, a za okny padal po obrovských chuchvalcích vloček mokrý sníh.

  Zadíval jsem se ven.

 -Vsaď se, že zase vypadne elektrika. pronesl jsem někam směrem k Evě, aniž bych se otočil.

  Následovala chvilka televizí podbarveného ticha a pak…pak ta elektrika opravdu vypadla. Černo, lednička ztichla, filtr od rybiček dobublal a blikající obraz v televizi se naráz vcucnul do tak malého bodu, až se nakonec úplně ztratil.

  Je to skoro vždycky stejný, ten vtíravý pocit deja vu.

 -Už mě fakt serou. Mám skočit do sklepa pro plynovej vařič? Zeptal jsem se Evy, kterou mezitím zcela pohltila tma, až jsem se bál, že ji už třeba nikdy nenajdu.

  Zase ta chvilka, ale tentokrát bez televize.

  Nedalo mi to, abych se nepřipomněl:

  -Tak mám skočit pro ten vařič? zopakoval jsem otázku ještě jednou a už se pomalu zvednul z křesla, připraven na dlouhou temnou cestu do sklepa bez jakékoliv odpovědi. Eva mě ale zarazila:

  -Víš co? Myslím, že v komoře budou ještě svíčky. Že mi pro ně skočíš? Uděláme si romantickej večer. Co na to říkáš?

   Svíčky? svíčky! A dokonce ještě romantickej večer…romantickej večer…to jsem už dlouho neslyšel.

   Probudil se ve mně dobře skrytý romantik odhodlaný přinést cokoliv pro kohokoliv za jakoukoliv cenu. Přímo jsem cítil, jak mi ze zad rostou křídla, jen je přes to zimní černo, které už obsadilo všechno v nejbližším okolí, nešlo pořádně vidět a mě dokonce přišlo líto, že ani jiní se nemůžou pokochat tím, co s člověkem udělá pár otřepaných frází.

  -Už pro ně letím. řekl jsem nakonec, a zamířil pomalu do komory. Ovšem po svých.

   Cesta nebyla zrovna jednoduchá. Prodíral jsem se džunglí zimní tmy: strhával ze sebe liány hvězd a vyhýbal se dravým leopardům dálkových reflektorů aut drápajících se zvenku dovnitř skrze potemnělá okna našeho příbytku. Všechno tak dlouho, než jsem si stihl ověřit, že dveře od komory, ačkoliv vyrobeny z pouhé překližky, jsou přece jenom pevnější než můj nos.

  -Kurva. zaklel jsem potichu. Eva to asi slyšela.

  -Říkals něco? zeptala se a znělo to jako by najednou byla hodně daleko.

  Ty dveře mě pěkně nasraly.

  -Ne nic, jenom jsem se praštil do jedněch podělanejch dveří, jinak všechno v pořádku…

  Ale zase tak úplně všechno v pořádku nebylo, byl jsem rozpálený do ruda, po bradě mi stékala krev a dokonce jsem v tý zatracený komoře nenašel ani jednu blbou svíčku pro náš romantický večer.

  Rezignoval jsem.

  -Jseš si těma svíčkama jistá? Jindy nám stačí jen ten plynovej vařič.

  Eva se rozesmála, bohužel, já to myslel vážně.

  -Protože já tu žádný svíčky nevidím…

  Smích náhle ustal

  -Ale počkej, já je tam přece viděla.

  Najednou jsem ze tmy ucítil jemný parfém a mé ruce už nebyly jediné, které se přehrabovaly sousošími pracích prostředků, oken, starých novin a hader a jiných věcí tak typických pro každou komoru. Eva se musela navonět, měl bych ty svíčky urychleně najít, blesklo mi hlavou, a měl jsem hned o další dobrou motivaci navíc.

  -Kam se ty svíčky poděly? Vždyť jsem je tu minulý týden moc dobře viděla. Že ty jsi je někam schoval. Přiznej se.

  -Neblbni Evo, proč bych měl někam schovávat? Nějaký svíčky.

  -Jen aby to nebylo jak s těmi lístky do divadla, ty se asi taky ztratily náhodou že?

  Zatuhlo mi, s těmi lístky měla pravdu. Ty jsem skutečně schoval já, nesnáším divadla, nenávidím je a často to taky zdůrazňuju. Ona je přesto všechno koupila. Co jsem měl dělat, jiného, než zařídit, aby se samovolně ztratily?

  -Na lístky se vykašli, hledej svíčky. řekl jsem, ale už teď mi bylo jasné, že tohle jen tak do auto nezahraju.

  Mlčky jsem hledali ty svíčky. Možná až příliš mlčky, protože to ticho si přímo říkalo o protržení.

  -Vykašli, vykašli. Víš kolik stály? Čtyři sta korun za jeden. Za jeden! vyprskla Eva. Chtěl jsem aby to už skončilo, konce mi však nikdy nejdou.

  -Pro Krista, ty jsi se zbláznila, asi, Ne?! Já nesnáším divadla, to moc dobře víš! Bránil jsem se a zároveň i útočil dobře si vědom, že odtud už není návratu. Byl jsem připravený na cokoliv. Alespoň jsem si to myslel.

  -Divadla, a co já? Mě, mě rád máš? Nemůžeš tam prostě jít jednou jen kvůli mně?

  A tohle byla právě ta jediná podpásovka, kterou jsem nečekal. Po ní už nebylo nic. Všechno se zastavilo, vše ztratilo smysl, alespoň v tom našem světě o 120 metrech čtverečních

  Šli jsme spát, otočení zády k sobě, bez svíček a jenom Eva ještě pořád trochu voněla.

  V noci pak znovu naskočil proud, ale nic už nevyřešil.