Když tesáky sevřely krk vychrtlého králíka

V obrovské, nekonečné stepi bloudil bez cíle, vlevo ani vpravo nemělo žádný smysl, zůstávaly jen pocity. Když tesáky sevřely krk vychrtlého králíka, marně se cukajícího, když horká krev vystříkla na skromné chumáče trávy. Když se pustil po stopě malého jelínka. Když slétající se orli upozorňovali na probíhající hostinu. Když rovnou pláň překryla tma, oči svítily do měsíce.

Pocity.

Když pak narazil na stopu dvou mužů, slabě, ale tak podivně vonící, nemohl odolat. Sledoval ji dlouhé dny a noci, běžel neúnavně a vždy, když se na chvíli zastavil, aby si odpočinul, stejně nemohl spát, cítil na sobě pohled měsíce, najednou palčivý a vyčítavý. Když je pak před sebou uviděl, dva černé body v dálce, jejich pach sladce dráždil v čenichu, nevěděl co dělat. Zvolnil tempo a kráčel za nimi a pomalu, obezřetně se přibližoval. Trvalo to několik dní. Za ten čas se již sladil s denním rytmem obou mužů, trpělivě sledoval jak staví a skládají svůj stan, jak rozdělávají oheň a vaří skromné jídlo, jak loví, jak žijí, hýbají se, dýchají. Jak jdou.

Jedné jasné noci, když oba muži seděli u ohně, mlčky se dívali do plamenů, protože mezi nimi už dávno nebylo třeba mluvit, přistoupil k nim ze tmy třetí. Jeho bílé tělo zářilo. Na zem položil dva králíky. Přisedl k ohni. Těžko hledal slova, zadrhával se, koktal. Mluvil pomalu a vypadalo to, jako by každé slovo  musel znovu vymyslit.

Mužové tiše odpovídali, vyprávěli mu o své cestě, co viděli, zažili, dali péct králíky a vařili čaj a usmívali se.

Když nad ránem oheň odumíral, dva už  balili svůj stan a třetí byl daleko, rozpouštějící se noc jej svírala ve spánku a jeho zavřené žluté vlčí oči opět pomalu zapomínaly, jaké to je, být člověkem.