V Myslivně

Myslivna, jeden z tech studentskych podniku, jehoz nazev nebyl inspirovan myslivosti nybrz myslenim...takze tak.

„Strč prste skrz krk, strč prst skrz krk. Dělej, řekni to,“ hučel do mě Fric, „nadechnout, vydechnout, dělej se mnou! Strč prst skrz krk, strč prst skrz krk!“
„Vole! Jak to mám asi udělat?!“
Stál vedle mne ve své kožené bundě do pasu na gumu, kousek od nás ještě ostatní, hezky v kroužku, nad námi dým, který pomalu a líně stoupal někam nahoru, dalšího prda a budu si jistá, že k nebi. Před námi budova školy, za námi zas hospoda. Jen jsem vnímala, jak se všichni chichotají a nejpůvabnější na tom bylo, že nikdo nevěděl čemu.
„Všechny díry jsou nenasytné, jak říká Wilde a Marry Jane je něco víc, jak říkám já.“
Pohlédnu směrem k ostatním, joint byl právě u malé zrzavé Sonji, co bydlí se mnou a taky s Honzíkem, s tou přímo na pokoji, se kterou se mají fakt rády, to byste museli slyšet ty zvuky, když se za nimi zabouchnou dveře, sotva se setmí, v okně totiž nemají žaluzie ani roletu ani závěs a za světla se nejspíš stydí.
„Šup! Exni toho ruma!“
„Si normální?!“
To už sedíme zase uvnitř, pro změnu v kroužku u kulatého dřevěného stolu, všichni lesklé zarudlé oči a pořád ty přiblblé úsměvy, jen Fric nějak zezelenal, to asi po tom šestém rumu, co zapil pěkně usedlou dvanáctkou předtím, než mu jeho úsměv ztuhl.
„Je neděle ráno a zvony zvoní, nevěřím ničemu, ale hlavu skloním….“
Jukebox řve něco o neděli, i když je pondělí, Sonja s Honzíkem se nadechují, že začnou zpívat, když si všimnu, že náš stůl už je tady jediný obsazený. Takže ne neděle ráno, ale pondělí ráno a zvony zvoní…..alespoň mně v hlavě, myslím, že je i vidím, docela zřetelně.

---