Rozhovor

Rozhovor

"Hraj si, synku můj".
A nač matko?
"No, já nevím, třebas...
Hraj si , synku můj, než života úklady poznáš.
Já jsem, božíčku, co jsem to vlastně chtěla?"
Matko, mluvíš podivně, já nechápu tě.
"Polož hračky, poslyš co matka poví ti:
měj rád život i lidi kol sebe.
Je těžké obě věci mít rád, spojit do života,
život ten uchystá ti nejedno úskalí, propasti...
A lidé? Ti dovedou i jazykem zabíjet.
To je horší, nejhorší bolest co znám.
Přesto jsem ráda žila a vím, že zanedlouho...
Co zanedlouho? Matko, co stane se? Divně dnes mluvíš.
"Podej ručku, můj synku, máš tak krásné vlásky."
Matko, řekni, prosím, co bude.
"Život mně uchystal to, co jsem prve řekla,
ale dal mně tebe, synku, jsem šťastna.
Až umřu, neplač a věř...nedej se zlomit řečí lidí, zbytečné to trápení."
Matko, tobě slzy tekou a usmíváš se?
"Ano, přešťastná jsem, jdi si hrát.
Já, já dívat se budu na tě, synku můj."