Andělé to nemají lehké

"Zdravím vás, kolego," řekl drobný mužíček a ztěžka dosedl na zídku, na níž odpočíval hubený obr. Čahoun měl lokty opřené o kolena, v dlaních choval prošedivělou hlavu. Na pozdrav nočního vetřelce reagoval tichým zabručením.

"Ten je váš?" přerušil mlčení mrňous a namířil průsvitným ukazováčkem na čtyřicátníka spícího na lavičce pod zídkou.
"Jo," vzdychl obr. "Toho mi byl čert dlužnej. Ale jak vidím, tak ten váš asi nebude o moc lepší," prohlásil a upřeně přitom sledoval škytající postavu, která močila do křoví na druhé straně chodníku.

V dálce se ozvalo zvonění noční tramvaje.

"Kdybych věděl, jak těžké je být andělem, vůbec bych se nesnažil dostat do nebe," posteskl si mužíček. "Kolikrát si říkám, že bych se raději smažil v pekle. Jenomže," rozhodil ruce, aby dodal svým slovům váhy, "já musím sloužit v kategorii cé, abych odčinil zla, která jsem za života napáchal druhým."

"Já jsem taky céčko," odvětil obr stroze.

Opilec si zapnul kalhoty a otočil se čelem k andělům. Nedaleká lampa pohladila světlem jeho tvář. Byl to muž kolem třicítky. Vlasy měl sčesané dozadu, na tváři se mu tyčilo dvoudenní strniště vousů. O špičku zarudlého nosu měl opřeny brýle.
Chvíli mžoural před sebe. Pak si sundal obroučky a pečlivě promnul upatlaná skla mezi palcem a ukazováčkem. Když byl s výsledkem své práce spokojen, strčil si trochu nelogicky brýle do kapsy a vydal se vrávoravě k ležící postavě.

"Hele, vole, vstávej! Tady nemůžeš spát! Je zima, vole. Pojď radši na pivo!" zamumlal, jakmile došel k lavičce. Přitom uchopil spáče za rameno a zacloumal jím.

Čtyřicátník otevřel oči a dlouze zívl. "Co se děje? Už jsem doma?"

"Jestli bydlíš v parku, vole, tak jo," zachechtal se mladší z podivné dvojice a poškrábal se v rozkroku. "Ale na bezdomovce málo smrdíš."

"Nech mě spát," zavrčel čtyřicátník a pokusil se otočit na druhý bok. Nevítaný společník ho ale pevně držel za bundu. Začalo drobně pršet.

"Vole, neblbni! Vstaň a pojď se mnou na pivo. Dyť zmokneš! V nonstopu maj vodevřeno a je tam sucho," trval na svém třicátník a máchl rukou někam za sebe. Učinil to tak razantně, že se chvíli klátil jako stéblo pšenice ve větru a snažil se nabrat ztracenou rovnováhu. Pak se stejně poroučel k zemi.

"Vidíš, vole, co děláš," vyštěknul vyčítavě směrem k lavičce a snažil se postavit.

Po několika neúspěšných pokusech se mu to podařilo. V tom okamžiku se vztyčil i čtyřicátník.

"Tak jo," řekl smířlivě a popošel k parťákovi. "Ale jdu jenom na jedno."

Chytili se kolem ramen a nejistým krokem vyrazili napříč parkem k silnici.

"Tak, a musíme zase do šichty," otočil se obr na mužíčka. Ten pokýval hlavou a lehce se odlepil od zídky. Po několika vteřinách se oba neslyšně vznášeli nad kličkující dvojicí.

"O léro kangaséro, už mi zase stojí péro," zahulákal třicátník s rukou nad hlavou, když se dopotáceli k vozovce.

"Neřvi, vzbudíš Máňu," napomenul ho čtyřicátník přísně.

"Jakou Máňu, vole? Žádnou Máňu tady nevidim!" konstatoval přestárlý mladík a rozhlédl se. "Akorát támhle jede ňákej blbec v meďáku. Ty vole, docela to kalí, magor."

"Přece moji Máňu, ta má uši všade. Dycky když přijdu vorvanej domu, tak mě slyší a má blbý kecy," pronesl s hořkostí v hlase čtyřicátník. "A to auto je eště daleko, to v pohodě šestkrát přejdem," dodal a vkročil do vozovky. Osvětlený štít, visící nad vchodem do nonstopu, ho najednou přitahoval jako magnet.

Mladší z mužů vteřinu váhal, ale potom také opustil chodník a následoval nového známého. Jakmile se ocitl po jeho boku, začal si znovu zpívat. Čtyřicátník se falešně přidal.

"Počkejte, kolego," zarazil obr mužíka, jenž se snažil nad svého chráněnce vztáhnout ruku, "máme tohle vůbec zapotřebí?"

"Už mě to také přestává bavit," opáčil drobeček a zašilhal na mercedes, který se nebezpečně rychle přibližoval ke zpívající dvojici.

"Nevim jak vy, ale já se na toho svýho vyprdnu," rozhodl se čahoun. "No, řekněte: co se nám může stát? Maximálně nás z nebe vyrazej. Furt je lepší smažit se ve vohni pekelným, než dělat to přiblblý céčko. Abych se dostal mezi béčka, musel bych toho svýho ještě třistadvaadevadesátkrát zachránit z nějakýho průseru. A třeba nás ani nevyrazej," zamyslel se. "Jenom nás přeřaděj k někomu jinýmu. Vždyť můžeme klidně dostat lepší materiál! Třeba ňákýho záletníka nebo zloděje..."

"To máte pravdu," pravil mužíček a klidně sledoval auto, jehož řidič se snažil na namoklé vozovce zastavit. "Necháme je být. Ono to nějak dopadne."

Mercedes se dosmýkal k opilcům. Náraz byl tak prudký, že je oba vymrštil vysoko do vzduchu a sebral jim boty. Chvíli letěli jako ranění ptáci a potom dopadli na vozovku.

Z nonstopu vyběhl číšník a několik pozdních návštěvníků. Sklonili se nad bezvládnými těly. Šokovaný řidič, který zůstal sedět za volantem, chytil svoji hlavu do dlaní a rozplakal se.
"Těm už nikdo nepomůže," řekl číšník a pustil bezvládnou ruku třicátníka zpátky na vozovku. "Jdu zavolat poldy a havrany."

"Tak vy jste ta autohavárie a chcete k nám do nebe? Předpokládám, že se oba toužíte stát anděly, že ano?" otázal se bělovousý stařec a zvědavě pozoroval dva nové adepty, kteří stáli u dveří.

Oba rychle přitakali.

Stařec sklopil oči a začal listovat v knihách jejich hříchů. Přestože byly popsány velmi drobným písmem, měly tlusté hřbety. Po chvíli knihy odstrčil stranou a podíval se přísně na mlčící postavy.

"Jak jsem viděl ve vašich záznamech, nevedli jste zrovna příkladný život," pokáral je.

"Mohu vás zařadit pouze do kategorie velké cé. To jsou andělé té nejspodnější třídy. Budete dbát o bezpečnost stejných hříšníků, jako jste byli vy dva. Když budete dobře sloužit, přeřadím vás časem do velkého béčka, kde jsou andělé ochraňující řádně žijící občany, kteří zhřešili jen minimálně. Nikdo není bez hříchu!" zdůraznil a významně pokýval ukazováčkem.

"Při trošce štěstí a po mnoha letech bezchybné služby máte šanci se dostat do kategorie nejvyšší," pokračoval. "Áčkoví andělé pečují o děti." Potom se na několik vteřin odmlčel.
"Ještě je tu jedna možnost, i o ní vás musím informovat," řekl vážně. "Vyjdete dveřmi zase ven a půjdete do očistce, kde se budete smažit na ohnivém roštu. I tak se můžete zbavit pozemských hříchů."

"Tak to ne," vyhrknul čtyřicátník a strčil loktem do souseda, "já chci bejt anděl!"

"Já taky, vole," přidal se třicátník.

"Dobře," souhlasil stařec, "hned se podívám, ke komu vás přidělím."

"Nejraději bych vás vyhodil," zuřil stařec o něco později. "Ani jeden z těch dvou chlapů tady ještě neměl být! Knoty jejich svíček měly utonout ve zbytku vosku až za pár let!"

"Dejte nám ještě jednu šanci," zaprosil mužíček a zabodnul zrak do špiček svých bot.

"U pana Hlodala mne to příliš nepřekvapuje, ale že jste takhle zklamal i vy, pane profesore," durdil se stařec, "to bych býval nečekal!"

Mužíček pokrčil rameny, zatímco habán se zamyšleně dloubal v nose.

"Tak dobrá," souhlasil stařec, "dám vám ještě jednu příležitost. Ale opovažte se znovu selhat! To už bych vás poslal rovnou do očistce!"

Přitáhl si pravou rukou kartotéku a chvíli v ní přehazoval listy. Potom vybral dva a podal je provinilcům. "Jak jsem řekl, sloužit poctivě. Tihle dva mají před sebou ještě pěknou řádku let!"

"Koho vám přidělil?" zeptal se na chodbě dlouhán mužíka. "Jak na to tak, čumim, vypadá to, že budu opatrovat ňákýho slušňáka. V záznamech má napsaný, že nechlastá. To jsem fakt rád. Teda řeknu vám, opilce bych znova dostat nechtěl! Nikdo nemůže bejt horší než vožrala. Užil jsem si s tím pacholkem svý. Ani se nebudu dívat na druhou stranu na seznam hříchů. Stejně tam jsou určitě samý prkotiny."

"Ta moje si občas dá skleničku a je podle podobenky docela sympatická. Podívejte se," odpověděl mužíček a otočil se ke kolegovi.

Ten uznale mlasknul. "Hm, docela solidní kost!"

Střízlík strčil kartičku do kapsy, aniž by ji dál zkoumal. "Taky jsem rád, že mám konečně někoho normálního."

"A navíc budeme spolu!" zvolal čahoun vesele. "Vždyť jsou to manželé!"

Šťastně se na sebe usmáli a vyrazili za Danou a Jaroslavem Stodolovými.

Ilustraci k povídce spáchala Ježibaba Bruja
z Chaloupky na muří nožce