Třetí rozměr

     Zase jeden černej den, nic se mi nedařilo a nikdo mě nepotěšil. Už mě to štve. Připadám si jako polorozpadlý torzo kláštera, za jehož zdma se konaly necudný obřady a mecheche. Chci jen, aby mě tahle šunka odvezla domů, hodim si nohy na stůl a budu snít... Moje torzo pomalu prosvítá ránem a čekám, až začnou zpívat ptáci... Blbost... Je prosinec... Neměla bych počkat do jara?

     Lehnu si na koleje a přiložím ucho k pražci, poslouchám, jak se na mě řítí strojvůdce s křikem. Trhni si, pomyslím si v duchu a rozverně rozhodím ruce po louce. Asi se vrátim do toho kláštera, nicnedělání a mecheche bylo dobrý, fakt luxus... Jenže torzo se rozpadá dál.

                                 A já najednou stojím před tebou nahá.