Blbej vtip

Nikdy jsem se necítila hůř.  Schody jsem vyšlapávala pomalu a nejistě, ale bylo to čím dál horší, proto jsem je vyběhla nakonec po dvou. Ve vteřině jsem byla nahoře, rychle zabrala za kliku hlavních dveří. Prudce jsem je otevřela a hned za nima se sesunula na zem. Ve mně se vše bouřilo. Lítost zápasila se vztekem. Koukla jsem na klíče co jsem držela ve své upocené horké ruce. Rozhlídla jsem se kolem, klíče jsem pořádně uchopila a napřáhla se. Vší silou jsem je vymrštila a trefila jsem se do vázy darovaných kytek na malém stolku. Trefila jsem se, ale ani díky tomu žádný náznak radosti. Ještě chvíli jsem tam tak seděla a už bez slz, breku, pláče. Jen tupá bolest v hlavě. Zvedla jsem se a dopotácela se ke svému cílovému místu. Rozevřela jsem okno a pustila jsem chlad zvenčí dovnitř. Silný vítr mi prohrábl vlasy a já cítila jak se klepu, ovšem ne zimou. Ruce ani nohy mě vůbec neposlouchají. Dlouho opravdu dlouho stojím v tom zatraceným okně. Koukám na ten úplný měsíc a cítím jak je blízko. Přivřu oči a cítím jako by mi někdo vrážel kudlu do zad a já musela blíž a blíž. Otevřu je zjistím že jsem úplně na kraji. Musím se přidržet okenice, protože vítr mě strhává sebou ven. Udělám to nebo ne?! Najednou jsem si jistá, že to ani jinak nejde a pak zase, že na to odvahu nemám. Ani si to neuvědomím ale stačilo by pár milimetrů a nebylo by co řešit: Proč to udělal?..........V tu ránu zazvoní silně telefon, tak silně že sebou ulekaně trhnu! Pak už nestihnu nic, jen šílené bodnutí do srdce. Takovou bolest jsem nezažila a už ani nezažiju!!

…………………Nejsem právě doma, zanechte prosím vzkaz………Hej kočko, jsi tam? Zvedni to! Byl to jenom blbej vtip. Trochu jsme to přehnal. Nechtěl jsem ti UBLÍŽIT!